Best Win of All [Larry]

Chapter 22

Božínku! Já vím, už chcete číst dál a rychle se něco dozvědět, ale já Vám musím poděkovat! Ta smršť komentářů u minulého dílu... to bylo něco, co mě potěšilo tak, jako už dlouho nic. Zahřálo mě to u srdce, jak to tam skákalo jeden za druhým :) Opravdu! Moc si toho vážím a snad to tak bude pokračovat i nadále, jinak si budu myslet, že se donutíte komentovat jenom když o něco doopravdy jde a to Vám pak začnu každý díl usekávat v těch nejvyhrocenějších situacích - a Vy víte, že s tím nemám problém! :D Takže ještě jednou mockrát děkuji každému z Vás, kdo se podílel na komentování a mém výrazném zlepšení nálady <3

*** Dex ***

Harry's POV (o hodinu později)

Musím uznat, že to bylo opravdu nepříjemné zdržení jinak krásného večera, ale už zase jsem byl na cestě za svou láskou a vše opět nabíralo růžový nádech a vůni konvalinky. Cítil jsem ji všude. Vkrádat se potajmu ke svému příteli do postele, to už jsem dlouho nezažil. Za celou Timovu éru se to vlastně stalo jen třikrát a z toho se dvakrát vplížil on ke mně. Pak už bylo zbytečné rodičům cokoliv nalhávat.

Jakmile jsem však došel k Louisovu pokoji, zarazily mě pootevřené dveře. Žaludek se mi okamžitě stáhnul, což mělo za následek zvýšenou bolest, když vezmu v potaz, že jsem do něj asi třikrát dostal. Ale ta bolest byla nic oproti tomu, jaký jsem měl strach z toho, co tam najdu nebo možná ani nenajdu, až tam vejdu.

Potichu jsem vešel a opatrně přešel úzkou chodbičkou až za roh koupelny, kde se mi konečně otevřel výhled na postel a taky na něj, jak si v ní pěkně hoví s mobilem v ruce. Zhluboka jsem si vydechl. „Panebože! Tys mě ale vyděsil!"

„Harry!" rozrušeně zvolal moje jméno a ihned se ke mně rozběhl. Tvrdě narazil do mé hrudi, ale ten pocit, mít ho v bezpečí u sebe v náruči, ten za ten bolestivý náraz rozhodně stál. Jen si nemyslím, že stál za ty slzy, které smáčely mé triko.

„Lásko, neplač," zašeptal jsem mu do vlásků a snažil se ho ukonejšit.

„Promiň," kuňkl. „Odpusť mi to."

„Co? Že pláčeš? To nic. Klidně plač, jestli potřebuješ."

„Ne," vzlykl. „Že jsem... že jsem..."

„Miláčku, koukni na mě," zvedl jsem mu tu jeho uplakanou bradičku, aby se na mě podíval. „Nic jsi neudělal. Nic z toho, co se tam stalo, není tvá vina, ano? Já už se dlouho těšil, až toho namachrovaného debila uzemním. Jednou by k tomu došlo tak jak tak, tak si nevyčítej, že se to stalo právě teď a tady. Nemůžeš za to."

„Co se tam stalo?" vzlyknul znovu, ale už se začínal trochu uklidňovat. „Já... slyšel jsem pak nějaké hlasy a potom nic. Ticho. Když jsem vylezl, už tam nikdo nebyl."

„Už nic. Přišla hlídka a předvedla nás před komisi. Slyšel jsem je, proto jsem chtěl, ať zalezeš. A jsem rád, že jsi mě poslechnul. Jsem na tebe pyšný." A byl jsem. Opravdu. Asi to pro něj nebylo vůbec lehké, ale já věděl, co dělám a on mi musel v některých věcech věřit. A já byl rád, že se rozhodl mi věřit ve správný čas. „Chyběla chvilka a vzali by tě taky."

„Nevyloučili tě, že ne?" strachoval se o mě. Víc než o sebe se pořád strachoval o mě. Nebyl jsem na to zvyklý, a proto mi to dělalo tak dobře.

„Neboj. Máme záznam a museli jsme zaplatit tučnou pokutu za nesportovní chování, ale soutěžit můžeme," odpověděl jsem mu. „A promiň, že jsem na tebe tak křičel, ale nechtěl jsem, abys měl napomenutí hned od začátku své kariéry, když jsi za nic nemohl."