Best Win of All [Larry]

Chapter 3

Louis' POV

Harry. Harry Styles.

Celou tu dobu mi to znělo v hlavě. Můj hlásek vzadu v mozku se mi to snažil vnutit s každou vteřinou už od našeho dopoledního setkání. Byl jsem tak nervózní před všemi těmi lidmi a napjatý ze všeho toho pokřikování, až jsem se naprosto znemožnil. Tak jednoduchý skok a já ho absolutně pokazil. V tu ránu jsem si přál jediné. Roztát a vsáknout se do ledu pod sebou. A skoro už by se tak i stalo, kdybych najednou neslyšel ostří, jak zprudka nabírá povrch ledu a následně utichá.

Nade mnou se tyčil Harry Styles. Vysoký hubený muž, s krásnými hnědými kadeřemi spadajícímu až pod úroveň krku a zářivě svítícími kukadly, jenž měly barvu čertvě posečené trávy. Muž, který se mohl pyšnit zlatem z minulých her a celkově svým zlatým tělem a vystupováním.

Nijak moc jsem jeho kariéru nesledoval. Já tedy nesledoval ničí kariéru, ale o tomhle chlapovi jsem něco málo zaslechl nebo si i něco přečetl. Z rozhovorů se jevil jako fajn chlápek, ale kdo se zlatou medailí na krku, by se tak mohl jevit i ve skutečnosti? Jako netvrdím v soukromí, ale teď, když si tu přijel pro další lesklý kov, by se dalo očekávat, že bude zahleděný do sebe, do své tvrdé dřiny a svého opojného vítězství.

Jenže on tu stál a podával mi svou ruku. Mně – takovému nepotřebnému ničemovi. Své nikterak velké, ale pořád své konkurenci. Donutil mě postavit se znovu na nohy a dokončit svou jízdu i se skokem, který mi trenérka doporučila neskákat. Snažil se mi pomoct a to se mu i povedlo.

Dlouhou dobu jsem sice nechápal, co se to přihodilo, že mi na pomoc přijel samotný vítěz předchozí olympiády, ale byl jsem mu vděčný. A když mě ještě pozval na oběd, nemohl jsem odmítnout. Zaprvé mi to přišlo neslušné a vůči němu urážlivé, když se tak snažil projevit se vůči mě v dobrém světle, a zadruhé jsem si přál nějak zjistit, proč to udělal. Chtěl jsem vědět, jaký člověk doopravdy je ten, jehož jméno se dost často skloňovalo a to nejen ve sportovních magazínech, co jsem tak slyšel.

Ale nic víc jsem nevěděl. Pouze to, že je opravdu hodně dobrý, že vyhrál zlato na olympiádě a všechny soupeře rozfoukává jako vítr, co se mu prohání ve vlasech, když bruslí. Že si odnáší medaili z každé soutěže, které se účastní a nejedné dívce z něj puká srdce. Proto byl nejspíš miláčkem všech dívčích časopisů, kteří ho museli zbožňovat za to, jak jim ta jeho pěkná tvářička vydělává.

Jakmile jsme však spolu byli o samotě, nedokázal jsem nic zjišťovat. Má ochranná barikáda mi v tom bránila. Ale nemůžu říct, že bych netušil, že to přijde. Ta má mlčenlivost. Už dlouho jsem s nikým nekonverzoval a bylo to vidět. Seděl jsem tam jak suché poleno a jen odpovídal, když se mě na něco zeptal. A pak... ani nevím, proč jsem mu to řekl. Mohl jsem na tu otázku odpovědět tak, jak jsem se naučil na ni odpovídat novinářům, ale neudělal jsem to. Jemu jsem řekl pravdu. Celou krutou pravdu. Nějak to ze mě prostě vyklouzlo a pak už nebylo cesty zpět.

Rozesmutnilo mě to, to je jasné, ale taky mě to tak nějak zvláštně vnitřně uklidnilo. Nemám zdání, zda za to mohly jeho mužné paže, které se mě snažily utěšit, nebo se mi prostě jen ulevilo, že jsem to ze sebe konečně dostal. To vědomí mě celé roky tížilo jako tisíci tunové závaží a teď tedy nebylo o nic lehčí ve smyslu hmotnosti, ale bylo o kapánek lehčí s tím, že jsem to břemeno už netáhl sám.

Věděl o tom i někdo jiný.

A já pořád nechápal jsem, proč jsem tu hroznou věc svěřil právě jemu. Ani jsem ho neznal, ale přiznal jsem mu svůj největší hřích a zločin. Sama babička nevěděla o tom, co se toho dne událo. Neřekl jsem jí to. Byla mou jedinou rodinou a já se bál, že mě nebude chtít, když se dozví, že jsem zapříčinil smrt její dcery a vnuček. Skrýval jsem před ní ten svůj obrovský pocit viny. Skrýval jsem ho před všemi. Až do teď.