Best Win of All [Larry]

Chapter 23

Harry's POV (o tři dny později)

Dny tady ubíhaly strašně rychle. Trénink sem, trénink tam a boj o zlato se neúprosně blížil.

Ryan, můj nynější trenér, mě uháněl tak, až jsem měl někdy pocit, že si spolknu jazyk a ještě se z toho umírání budu radovat. Z toho času, který jsem tu měl na přípravu, prostě vytěžil úplné maximum. A bohužel, já se nemohl moc vzpírat. Ryan totiž pracoval pro mého otce. A dokud mi můj papánek platil zaměstance, byl jsem jeho majetkem. Investicí, do které vkládal peníze a chtěl za to něco na oplátku. Chtěl úspěch. Úspěchy svého syna, které si hromadil v „Síni triumfů."

S názvem toho pokoje jsem se nikdy neztotožnil. Bylo hezké získat všechny ty ocenění, ale za svůj osobní triumf jsem nepokládal ani jednu z těch naleštěných blyštivých věcí. Ještě se mi nestalo, že bych nějaký z mých úspěchů považoval za opravdovou výhru.

A nemínil jsem za svůj triumf považovat ani obhájení zlata z olympiády.

Samozřejmě, že by se mi líbilo vyhrát, ale ne zase tolik, jako všem ostatním. Neprahl jsem po tom tolik, jako můj táta, Ryan nebo mí obdivovatelé. Já to jednoduše nehrotil. Byl jsem odhodlaný bojovat, chtěl jsem si znovu sáhnout na zlato, ale kdyby se nepoštěstilo, konec světa bych z toho nedělal. Ale byť jsem si myslel, že už tu sestavu umím zajet bez chyby snad i pozpátku, tréninky jsem vynechat nemohl. Ostatně to asi nikdo tady. Všichni si chtěli sáhnout na blyštivý okamžik své slávy. Všichni až na jednoho. Ten tu v žádném případě nepřijel s úmyslem získat slávu nebo peníze. Ten tu přijel z jediného důvodu. Dokončit resty minulosti a zasáhnout srdce diváků.

To mé už si získal.

A do povědomí všudypřítomných diváků už se také dostal. Nepochyboval jsem o tom, že po jeho dalším vystoupení si ho i zamilují. Moc jsme se teď sice nestačili vídat - dny byly pracovně dlouhé a vyčerpávající, takže se naše programy dost často míjely a my se neviděli ani u oběda, ale jeho jízdu už jsem naštěstí jako první divák viděl.

Navíc tu taky byla ta věc s naším utajením a s kupou novinářů za zadkem jsem si nemohl dovolit sebemenší zaškobrtnutí, tudíž možná bylo i dobře, že jsme se na veřejnosti moc nevídali. Jasně, chyběl mi, ale během práce jsem ani neměl moc čas nad tím přemýšlet, takže jsem ty dny přežíval v zapomnění, že nějaký Louis Tomlinson vůbec existuje a je mým novým, ještě nerozbaleným dárečkem.

Avšak večer jsem si na jeho existenci se vší radostí zase vzpomněl a kousek po kousku si ho začínal rozbalovat. Nebylo to ale takové to sprosté trhání balicího papíru na dárcích, které najdete o Vánocích pod stromečkem, ale spíše takové to sladké očekávání z rozbalování, které probíhalo tak opatrně, abyste centimetr po centimetru mohli hádat a objevovat nové indície, které vás naváděly k tomu, co to asi bude, až to rozbalíte úplně celé.

Louis na svůj balicí papír zatím nenechal sáhnout, ale alespoň jsem získával malinkaté indície k tomu, co se mu líbí a co se mu hodně líbí. Byly ukryté v jeho sténání, které rozhodně lahodilo mým uším. Nebylo toho zatím moc, co jsem si mohl zapsat do paměti, protože jsme se nedostali nikam dál, než kde jsme skončili už ten první večer, ale něco už jsem přeci jen pochytil. Třeba to, jaký způsob líbání se mu nejvíc líbí - intenzivně pomalé, ale hravé a se spoustou jazyka k tomu. Nebo třeba to, ve které náladě oželí tohle a raději přitvrdí. Nebo to, při kterém úhlu zaklonění hlavy se jeho jizva stane nejcitlivější a on pak přede jako kotě, když se tomu kousku jeho kůže hluboce pověnuji. A to ostatně nedělá dobře jen jemu. Bývá zvykem, že krk je citlivý tak jak tak a mohl bych se klidně věnovat druhé straně jeho krku, která by si tu show užila určitě taky skvěle, ale já si záměrně vybíral častokrát tu druhou - tu zjizvenou -, jenž vyobrazovala kus jeho minulosti, na který bylo dobré občas nemyslet, ale nikoliv na něj zapomínat.