Best Win of All [Larry]

Chapter 29

„To bude dobrý, broučku. Najdeme ho." Kristy se mě snažila svým medovým hlasem utěšit a povzbudit. Já se jen koukal z okýnka, jak kolem nás ubíhá krajina, jenž pozvolna přechází ze stromů do zabydlených částí města, a nechal jsem slzy, aby smáčely mou tvář. „Jenom se postaráme o tu tvou ruku, ano? Louis je určitě rozumný kluk a někam se schoval. Třeba už dávno leží ve své posteli. Možná jen zbytečně plašíš."

Tohle už jsem za povzbuzení brát nedokázal.

„Chtěl se zabít," promluvil jsem slabě a zhluboka polknul. „Když jsem se pral s Colinem, chtěl se zabít. Opravdu si myslíš, že teď leží ve své posteli?" Položil jsem jí zásadní otázku, ale bylo jedno, co si o tom bude myslet. Co mi na to odpoví.

Já věděl své. Věděl jsem, že ještě někde tady existuje schránka Louise Tomlinsona - jeho malé nádherné tělíčko, jež bylo vždy tak přítulné, že byste jej s největší láskou nejraději umačkali -, ale jeho duše už s námi nebyla. A přál jsem jí, aby alespoň v posmrtném životě nalezla štěstí. Přál jsem mu, aby se znovu shledal se svými blízkými, které ztratil. Aby našel svou rodinu, když se mu náš svět lidí nelíbil natolik, aby v něm i nadále zůstával. Alespoň kvůli někomu. Někomu, komu na něm záleželo.

Měl jsem mu dát příležitost žít. Měl jsem mu ukázat, že svět je o dost hezčím místem než za jaké ho viděl. Že jsou tu i hezčí věci než jen bolest a smrt, jenže já mu spíš zatloukl ten pověstný poslední hřebík do rakve. A bylo mi z toho na nic. Bylo mi na nic ze sebe. Bylo mi na nic z toho, že jsem to vzdal. Po dvou hodinách mého marného pátrání jsem to vzdal. Možná zpočátku ne z vlastní vůle, ale smířil jsem se s tím. Tak dlouho stejně nemohl přežít. Nebylo nic, co bych mohl udělat. Nic, čím bych toho chlapce zachránil.

Zabil jsem ho.

Když jsem nad tím zauvažoval, dnes k tomu vlastně byla perfektní noc. Taková příhodná, jak by řekl on. Podobná té, co zabila jeho rodinu. Mrazivá a nebezpečná. Pořád to říkal, že je svým bruslením zabil. Ve vánici, v hrozném kluzkém mrazu a chtěl svůj život ukončit podobně. Podřezáním se bruslí. Já mu sice neposkytl ten ostrý nástroj, ale vyhnal jsem ho ven v noc, kdy sněhová bouře vyvrátila nejeden strom. A s těmi bruslemi jsem měl vlastně co dočinění taky. Byl jsem bruslař stejně jako on a podvedl ho s klukem, co brusle taky používal, jenom trochu jinak.

Zabil jsem ho. Ne úmyslně, ale zabil.

„Harry, já se jen snažím pomoct, ano? Je mi toho hocha líto a přeju si, aby to nepojal tak, jak si ty myslíš, ale momentálně jsi pro mě prioritou ty. To tebe mám teď ve svém autě. Ne jeho. Tebe a ty potřebuješ lékaře. Louise najdeme, ale nejprve se ujistím, že ty ta svá zranění přežiješ." Promlouvala jako vždy, když mi v pubertě dělala kázání. Většinou se netýkaly ničeho jiného než Tima. Překvapivě? Ani trochu. On mě vždycky tahal do průserů, takže se ty její promluvy do duše logicky musely týkat jeho.

„Je to jen zlomený prst, bože! Zachránit nepotřebuju!" Vztekal jsem se.

„Harry," oslovila mě šokovaně. „Viděl jsi vůbec tu ruku? To není jen zlomený prst! Máš to celé vykloubené a ty prsty máš zlomené nejméně dva!" S jejími slovy jsem v temném autě nakoukl do svého provizorního obvazu a teprve teď si všiml, jak špatně to vypadá. Moje dlaň tvořila jakousi podivnou mísu, ale obrácenně než když jste v ní drželi třeba jablko. Byla vyboulená hřbetem ruky dolů. A prst už taky nevypadal zlomený jenom jeden.

„Muselo se mi to zhoršit, jak jsem tam upadl," oznámil jsem v klidu a dál svou ruku nechtěl řešit. Věděl jsem, že mi v ní ještě něco popraskalo, když jsem se tam skácel k zemi a dopadl přímo na ni. Tam mi v uších začala znít ta siréna, ale já už svou ruku nezkontroloval. Běžel jsem kupředu dál k tomu místu, kde jsem doufal, že ho snad najdu.