Best Win of All [Larry]

Chapter 2

Odpoledne jsme si spolu přátelsky vyšli. Po absolvování své jízdy jsem ho pozval na kávu, abychom hodili řeč, ale on se tam chtěl zdržet po celou dobu tréninku, aby viděl, do jaké společnosti se dostal. V tom jsem mu samozřejmě bránit nemohl. Sám jsem se před čtyřmi lety díval, a to už jsem za sebou pár mezinárodních soutěží měl a některé krasobruslaře dobře znal.

On začínal na nule.

Byl tak mladinký na takovouhle soutěž. Ale rozhodně si v ní své místo zasloužil, ne že ne. Pořád jsem to na něm obdivoval. Ten věk. Čerstvých osmnáct, pomyslel jsem si s úžasem a vzpomněl si na dobu, kdy i mě bylo tolik co jemu. Pravda, nebylo to zase tak dlouho zpátky, ale někdy bych tu dobu rád vrátil. Mít dost velký náběh na pětadvacet a ještě k tomu život, který jsem vedl, se mi už moc nezamlouvalo.

Domluvili jsme se tedy, že si zajdeme na oběd. Nechtěl jsem ho však brát do společné přelidněné jídelny, kde bychom neměli ani kouska soukromí u stolu s hlučnými hokejisty nebo s věčně žvatlajícími občany asijských států. Proto jsem nám objednal taxi a vyrazili jsme najít něco lidštějšího.

Nakonec jsme se usadili v jedné útulné restauraci s krbem, vysokými stropy a dřevěným nábytkem. Ostatně celá restaurační chata byla vystavěná ze dřeva, tak možná proto působila tak příjemně domácky. Pro některé zamilované páry dokonce snad i romanticky. Bylo mi v ní prostě hezky a doufal jsem, že i Louisovi se prostředí hezky plápolajícího krbu a vůně dřeva budou líbit.

Naši konverzaci jsme začali zlehka. Musel jsem se začít vyptávat, protože Louis vypadal příliš napjatě a plaše na to, aby sám od sebe něco řekl. A stejně tak působil na ledě, když si nevěřil. Poznal jsem na něm, že je to jeden z těch lidí, kteří jsou spíše uzavření do sebe a světu moc nedůvěřují. Jenže já si jeho důvěru získat chtěl. A rozhodl jsem se proto udělat maximum.

„Tak a jak ses ke krasobruslení vlastně dostal?" zajímalo mě, když jsme po výborném obědě seděli u svých horkých čajů, světlo z nedalekého krbu nás ozařovalo žhnoucí žlutou a jeho teplo uklidňovalo atmosféru. Cítil jsem to. Louis roztával každou další vteřinou, kdy na něj teplý žár dorážel.

„To máma," odpověděl potichu a zahleděl se do svého šálku s tekutinou barvy jantaru. S jeho melancholickým tónem a smutným vzezřením mi to přišlo jako téma, které ho ode mě odvleče zase zpět do temnoty jeho duše a zcela ho uzavře.

Přiznám se. Dostal jsem trochu strach.

„Nemusíš o tom mluvit, jestli nechceš." Situaci jsem se pokusil ještě zachránit, ale bylo už příliš pozdě. Jeho pohled se prostě zasekl na nehybné hladině čaje a z oka mu sklouzla jedna třpytivá kapka. Třpytivější než jakékoliv ozdoby, které tu ještě zbyly z Vánoc. Rozhodně to nebylo téma, které by ho nutilo se alespoň trochu usmát. Bylo mi jasné, že za tím bude stát spousta bolesti.

Moc možností už mi stejně nezbývalo a tak jsem se pustil do té nejriskantnější. Přesedl jsem si o židli blíž k němu, zakryl svou dlaní tu jeho, která volně ležela na stole, a klidným hlubokým hlasem promluvil. „Nebo mi o tom můžeš povyprávět. Třeba se ti uleví, když se mi svěříš," pronesl jsem klidným hlasem a konejšivě hladil jeho dlaň. Následně jsem se pokusil situaci alespoň trochu odlehčit, byť jsem pořád nevěděl, co se vlastně stalo. „Jsem jedno velké ucho a taky mám celkem hebký svetr, který ti může posloužit jako osuška na tvé slzy."

Naštěstí jeho smutek po mém vtípku trochu opadl a on se alespoň probudil ze svého transu. Neusmál se, ale i ten malý tik v oku se počítal. „S nikým jsem o tom ještě nemluvil," oznámil mi sklesle a zahleděl se na mou dlaň, která stále zahřívala tu jeho. Mráz přeběhl po mých zádech a trochu se mi orosilo čelo.