Best Win of All [Larry]

Chapter 11

Louis' POV

Sledoval jsem, jak si to Harry suverénně kráčí ke klukovi, co už se to tu snažil zavřít a vypadnout odtud. Musel jsem se nad tím škodolibě uchechtnout, protože jsem čekal, že Harry přijde s kopancem v zadnici. Jenže jak se zpočátku jevilo, že kluk si opravdu chce jít po svých, tak najednou jako by se něco změnilo. Jako by Harryho poznal a hned se s ním dal do řeči.

Přistoupil jsem blíž, abych alespoň něco zaslechl. Abych zjistil, zda tu má kontakty nebo tak něco.

Kluk si odskočil do chajdy, ze které před chvílí vylezl a po minutě se vrátil s jakousi plachtou v podpaží a... kladívkem? Zaostřil jsem na tu věc ještě víc a připravil se zasáhnout, kdyby tím chtěl Harryho majznout po hlavě. Jenomže on pouze přibyl ten olympijský plakát - jak jsem později zjistil -, který si donesl, do dřeva u vstupu na kluziště. To už tam přišel Harry a začal se na něj černým fixem podepisovat, zatímco kluk to horlivě dokumentoval svým fotoaparátem.

No to si dělá srandu, ne?, křičel jsem v duchu. To mi chce jako tvrdit, že pár úsměvy a jedním podpisem nám vysonduje deset minut bruslení navíc i po zavíračce? To snad ne! Byl jsem z toho jako u vytržení.

„A tady mladýho bys tu mít nechtěl? Jednou si na krk taky pověsí tu zlatou placku," promluvil k obsluze kluziště Harry. „Letos ho nejspíš ještě vyhrát nenechám, ale třeba příště. Nikdy nemůžeš vědět." Jeho slova patřila klukovi, který už naprosto zapomněl na to, že chtěl jít domů, ale na konci svého proslovu šibalsky mrkl na mě. Jednou mě vyhrát necháš, jo?, zeptal jsem se ho telepaticky. Opravdu mě svým jednáním bavil.

„Och ano!" vykřikl nadšeně. „Vy... vy jste ten Angličan, že ano? Strašně rád Vás poznávám," mluvil zbrkle a už ke mně napřahoval svou ruku.

„Ano. Já vás také." Slušně jsem si s ním potřásl rukou a udělalo mi radost, že mě poznal.

„Mohl byste prosím?" Napřáhl ke mně ruku s fixou a oč mě bylo požádáno, to jsem taky udělal. Pak nám ještě udělal společné fotky u plátna s našimi podpisy a s tichým brbláním, že je to bomba, hotová senzace a dalšími obdobně jásavými připomínkami, si zase odskočil do útrob budovy.

„Co jsi udělal?" syknul jsem na Harryho zvědave. Ten se jen uličnicky usmál.

„Nic. Jen jsem ho slušně požádal," nepřestával se uculovat a dusit se smíchem, jenž držel v sobě. „Říkal jsem ti, že pro mě není zavřeno nikde," zopakoval a to už se chlápek vrátil se dvěma páry bruslí.

„Tak tady to máte," řekl a podal mi černé brusle mé velikosti. Jak sakra mohl Harry vědět, jakou velikost mám? To byl až tak dobrý v odhadu, nebo to odhadl podle mé výšky a tudíž Timovy velikosti? Přece jen, nebyl jsem o moc menší než on. Snad jen o pár centimetrů.

„Můžu tě ještě o něco poprosit?" zaslechl jsem Harryho, ale to už se ode mě oba vzdalovali a já následně jen po pár okamžicích viděl toho klučinu, jak odchází, mává na nás a přeje nám hezkou noc.

„Kam jde?" otočil jsem se vyděšeně k Harrymu, který stál kousek opodál u okýnka, co jinak sloužilo jako pokladna a strkal svůj iPod do kabelu, který z něj trčel ven. Pak už se z repráků začala ozývat klidná muzika, která ale hrála tak potichu, že nerušila občany a mohli jsme ji slyšet více méně jenom my.

„Domů," oznámil mi a sedl si na druhou lavičku, kde se taky začal přezouvat.

„Cože? On ti to tu jako daroval?" vyjekl jsem.

„Vypůjčil," opravil mě důležitě. „Přece tu nebude strašit kvůli nám dvěma celou noc," zachechtal se. Měl z toho vyloženě legraci. Ale já se nebavil.