Chapter 17

2.5K 253 91
                                    

Harry's POV

„To máma," pookřál a celý svět s ním. V jednu vteřinu dokázala teplota vzrůst o několik stupňů. Nebo možná jenom moje tělo se orosilo, když naše těla proplouvala pokojem jako jedno.

Vždy jsem toužil po dokonalém souznění, jen jsem nevěřil, že ho lze najít. No... s Louisem to evidentně šlo. Dělo se to tak lehce a hladce, bylo to stejně snadné jako dýchání. A já po velmi dlouhé době cítil, že dýchat chci.

Poslední roky jsem se soustředil jen na to, jak přežít. Jak přežít, než se mi podaří slepit něco, co nikdy ani nebylo celé. Co nikdy nemohlo být napraveno. A díky tomu jsem zapomněl dýchat. Zapomněl jsem žít. Užívat si každou drahocennou vteřinu života. Avšak Louis a elán jeho mámy mi připomněli, co je důležité. Dostali mě zpět do hry, osvobodili mě z mého vězení a já už tušil proč. Proč zrovna oni. Proč to byl zrovna on, kdo mě osvobodil.

Bylo to proto, aby mě dostal do svého držení. Aby mě zamknul ve své vlastní železné kleci, ze které by nebylo úniku, pokud bych pokračoval v tom, co jsem právě dělal. Kdybych pořád upřeně hleděl do jeho neskonale nádherné tváře, nechal se unášet každým pohybem, kdy se naše těla jen na malý okamžik o sebe otřela, a kdybych si přál ať se to děje pořád a navěky. Kdybych si představoval, jak moc bych si ho zhýčkal, kdybych k tomu dostal šanci.

Pokud by tohle všechno pokračovalo ještě nějakou dobu, asi bych se neudržel. Propadnul bych se peklu. Propadnul bych se jemu. Byť to byl zcela určitě anděl, propadl bych se svému osobnímu peklu, kterým pro mě zamilovanost byla. Nezáleželo na tom, kdo vedle mě stál - jestli ďábel nebo anděl -, já prostě lásku bral až příliš vážně. Pro mě to bylo to jediné, pro co jsem si vybral žít a vybral si to sám. Bez nátlaku rodiny nebo okolí. Bylo to to jediné, co mi přišlo správné a přitom tak špatné.

A já v tom byl hrozně špatný. Topil jsem se v tom jako v té nejhlubší v bažině. A sotva jsem se stihl nadechnout čerstvého vzduchu, už jsem se tam nechal stahovat znovu. Cítil jsem to. A nebylo to správné.

Ne teď. Ne tady. Ne s ním.

Muselo to skončit!

Věděl jsem to a odhodlal se to zarazit, jenže to by si se mnou musel život přestat tak nechutně hrát. Už mě to přestávalo bavit! Myslel jsem, že jsem si v těchto dnech užil bolesti až až, ale on si prostě nemohl dát pokoj. Musel mé rány prohlubovat ještě hlouběji, než už byly zasazeny.

„Polib mě."

???

Ne. Nebyla to má ústa, ze kterých by to neopatrně vyklouzlo, byť jsem si to jisto jistě přál udělat. Zašeptal to ten něžný hlásek osoby, jenž mi tak ochotně dělala vynikajícího tanečního partnera a shodou okolností to byla osoba, jenž byla mým kamarádem a trochu neočekávaně i mou novou slabostí. Slabostí, kterou jsem si zakázal připouštět.

Mé nohy okamžitě zastavily svůj krok, jak se můj mozek snažil zpracovat informaci, kterou právě dostal ze sluchovodu. Jeho pohyb taky ustal a naše těla tak zůstala nehybně stát naproti sobě v těsné blízkosti. Nijak se nedotýkala, ale byla blízko. Velmi blízko. Jedinými body, kde přetrvávalo naše spojení, bylo postavení našich spojených rukou, které ale ochabovalo. Z jeho strany převážně. Naše dlaně sice zůstávaly propojené, ale jeho levá ruka začala pomalu klouzat z mého ramene, když pozdvihl své oči a setkal se s mým pohledem. Snažil jsem se v nich přečíst, co se to vlastně děje, ale nic jsem z nich nevyčetl. Nic co by mi pomohlo to pochopit. Byla v nich možná špetka očekávání, trocha strachu, ale jinak byly nečitelné. Nebo jsem v nich možná až příliš moc viděl to nevinné koťátko, které se mi při spánku tisklo k boku. Možná to byl ten důvod, proč pro mě bylo vše až moc zkreslené.

Best Win of All [Larry]Kde žijí příběhy. Začni objevovat