Best Win of All [Larry]

Chapter 14

Chtěl jsem otevřít, opravdu chtěl, ale zároveň se bál. Cítil jsem strach. S rukou na klice jsem se zastavil a snažil se uklidnit své orgány. Mohla to být Debra, mohl to být Harry, ale také to mohl být úplně někdo jiný. Nikdo tady sice neměl potřebu mě navštěvovat, ale počítat jsem musel se vším. A vzhledem k času a okolnostem, jsem to na Debru ani Harryho neviděl.

Debra ke mně nikdy tak pozdě nechodila. Vlastně ke mně nechodila nikdy. To já byl ten, co jí musel pokaždé vyhledávat. Byla to sice rázná trenérka a ostatní své svěřence na soustředění buzerovala klidně i v noci, aby více trénovali, ale ke mně si to nikdy nedovolila. Neměla asi důvod nebo to bylo ze solidarity. A Harry? Ten měl teď na práci zajisté jiné věci. Nikdo další mě však nenapadal. Třeba si jen nějaký noční ožrala spletl pokoj, pomyslel jsem si, avšak další jemné zaťukání mi mou myšlenku vyvrátilo. S hrůzou pohlcující mé tělo jsem začal kliku stahovat.

Připravoval jsem se na nejhorší.

A to nejhorší vesměs přišlo, jen to nebylo takové, jaké jsem očekával. Za dveřmi stál Harry. Jenže to nebyl úplně ten Harry, který se celé odpoledne radoval a rozdával úsměvy na každou stranu. Ten Harry, jehož rty se spojily s mými. Působil uplakaně, unaveně a jeho tvář hýzdila ošklivá fialová modřina okolo levého oka. A ty úžasně tvarované, vždy růžové plné rtíky, které mě tak něžně líbaly, ty teď byly semknuté do uzoučké linky, na níž se tvořila kapička rudé tekutiny.

„Harry?!" vyděsil jsem se při pohledu na něj. „Co se stalo?" Člověk přede mnou jen zdvihl oči při zvuku mého hlasu a pokusil se na svých pošramocených rtech vyloudit menší úsměv. Vnitřně mě to potěšilo, ale nijak mě to neuklidnilo.

„Můžu dovnitř, prosím?" Na mou otázku nereagoval a já mu to ani neměl za zlé. Byl jsem moc zbrklý. Beze slova jsem ho pustil dovnitř a následoval jeho kroky, které zastavily u mé postele. Chvíli se mlčky rozhlížel, než se nakonec otočil čelem ke mně a posadil se na růžek postele.

Vypadal... no vypadal opravdu netypicky na svůj jindy upravený skoro až majestátní vzhled. Na sobě měl obyčejné tmavě modré triko a šedé tepláky. Chodidla měl bosé a tak jsem měl alespoň možnost prozkoumat poslední část jeho těla, kterou jsem nezahlédl už minulou noc. A musím uznat, že i tuhle část těla měl dokonalou.

Páni, Tomlinsone! Tak ty seš vážně v pěkné kaši, když se ti na tom chlapovi líbí i něco tak nepodstatného jako jsou jeho nárty. Zapomeň na to! Zapomeň na všechno. Není to reálné. Žiješ ve snu. V opravdu pěkném snu, ale až se probereš, všechno pěkné bude pryč a ty si zbydeš sám se svým smutkem, takže dělej alespoň tak, abys měl kamaráda, až se probudíš.

„Udělal jsem to." Z mých myšlenek mě vytrhla tichá ozvěna jeho hlasu. Bez přemýšlení jsem se posadil do křesílka naproti němu a teprve potom se ke mně donesla i jeho slova. V srdci mi zažehnul horký plamen. Nepřemýšlel jsem nad tím, co jiného by tím mohl myslet. V ten moment jsem si prostě přál, aby to znamenalo jediné. To, že on a Tim... že už neexistuje žádné jejich „my".

A ne! Nepřál jsem si to kvůli sobě. Přál jsem si to kvůli Harrymu. Kvůli té hromádce neštěstí, jenž seděla přede mnou. A ne poprvé. Ten kluk už se nesměl déle trápit kvůli toho vola.

„Opustil jsem ho," pokračoval dále svým nalomeným melancholickým tónem a teplota v mé hrudi nabývala na síle. Začínal jsem se cítit zase spokojeně.

„To je dobře," pomyslel jsem si, ale nechtěně mi to vyklouzlo i z pusy. Harry po mě šlehnul pohledem, tak jsem se to musel pokusit alespoň zakecat, pokud jsem nechtěl, aby se na patě zvednul a odešel pryč. „Tedy, teď to tak určitě nevnímáš, chápu, ale věř mi - bez něj ti bude lépe."