Záloha 8

Kapitola třináctá: Mnoho nových jmen

Kapitola třináctá: Mnoho nových jmen

Vtáhli nás dovnitř, snažila jsem se držet co nejblíže Napoleona a zároveň co nejblíže k Šifrovi. Moc to však nešlo, držela jsem se tedy blíže Napoleonovi a přitom nezpouštěla zrak z bratra, co se kroutil, jen ucítil dotek na jeho holé kůži. Jednou kolem sebe máchnul holí a tim donutil lidi odejít z jeho blízkosti. „Nesahejte na mě!“ vykřiknul na ně tvrdě a přitom udeřil holí do země.

Dvě děti kolem desátého roku však Šifru neposlechli, přišli k němu blíže a jeden se dotkl kůže na ruce, kde Šifrovi ještě bledla jedna značka. Bratr se po nich ohnal, uhodil ho holí do boku a srazil na zem. Druhý chlapec se rozeběhl na pomoc k prvnímu a z hloučku lidí vyběhl muž tmavší pleti jako byly děti a chtěl Šifru uhodit. Zastavila ho však žena, menší, podsaditější s přísným výrazem. Chytila muže, vší silou od odrazila od Šifry a začala se s ním dohadovat jazykem, který jsem neznala.

„Rozumíš jim?“ šeptal jsem k Napoleonovi a přitom sledovala ženu, co dost rázně gestikulovala.

„Jenom jedno slovo… „Idiot‘ Nic víc.“ proč jsem se nedivila, že Napoleon rozumí nadávkám snad v každém jazyce? Když se jednou říznul kudlou, klel rovnou ve čtyřech jazycích a mám pocit, že ten jedene jazyk zněl podobně tomuto.

Nakonec to dopadlo tak, že podsaditější žena dala tomu muži pohlavek a něco na něho zakřičela. Poté se otočila na Šifru, zatáhla jsem Napoleona za rukáv, protáhla se davem a postavila se pro jistotu blíže k Šifrovi.

„Tak ty jsi Osmá Záloha?“ zeptala se žena Šifry se založením rukou na objemných prsou, pozorně si mého bratra prohlížela, ale přitom se zlehka usmívala. Nevypadalo to, jako by měla proti němu pochybnosti.

„Říká se to o mně… A vy jste?“ Šifry hlas nebyl milý, spíše podráždění ještě z doteků od všemožných lidích.

„Tady mi říkají Máma.“ Napoleon se nad tím oslovením zasmál, já raději držela pusu. Dloubla jsem do něho, on nechal úsměvu a napřímil se. „Pěkné jméno.“ Brouknul sarkasticky.

„Proč?“ zeptala jsem se ze zvědavosti.

„Mám čtyři děti, starám se o všechny ostatní děti bez rodičů v téhle kolonii a i dospělí se na mě mohou spolehnout.“  Hlavu natočila k Napoleonovi, který se zase chtěl začít smát. Zbytek kolonie se mezitím začal rozcházet do různých směrů za svojí prací. A děcka? Ta byla mezi prvníma, kluk, co dostal ránu si držel bok a přitom se snažil co největším obloučkem vyhnout Šifrovi.

„A vy jste?“ zeptala se a ukázala přitom na mě.

„Kira…“ odpověděla jsem slušně, i když mi to jméno stále nesedělo.

„A vy?“ přitom nad Napoleonem protočila očima. Vážně se choval jako pouhé dítě.

„Napoleon a Hrom!“ přitom poklepal psa na hlavě.

Máma chvíli sledovala Napoleona přimhouřenýma, modro-zelenýma očima, následně se natočila ke mně, ukázala na něho prstem a zakroutila hlavou. „Ty asi budeš po matce, že?“

„Jo,“ odsouhlasila jsem šeptem tu lež. Nelíbilo se mi, že lžu, ale musela jsem. Někdo tu lež o tom, že je Napoleon můj otec již napočal. Já ji jen musela udržet v chodu.

„Máš štěstí, děvče. Někdo tě jenom tak nepřetáhne lopatou po hlavě za chování.“ Veškerý smích v té chvíli Napoleonovi slezl z úsměvu, ale já jsem se naopak musela usmívat. Dobře mu tak, ne?

„Máte tu hodně lopat?“ brouknul Napoleon, co se dosta před Šifru. Rty držel pevně semknuté a přitom se mračil.

„Víc, než si myslíš,“ mrkla na něho, tleskla, upoutala tim naši pozornost a také uzavřela minulou konverzaci. „Budete tu chtít na chvíli zůstat nebo se ihned vydáváte na cestu do Počátků?“ zeptala se s jiskrou v oku.