Záloha 8

Prolog

Prolog:

Dřevěná hůl lehce poklepávala o kameny. Na to, že byl její majit slepý a my se nacházeli v horách, se pohyboval svižně a s jistotou. Neviděla jsem ho ani jednou zakopnout, zatím co já jsem zakopávala neustále. Několikrát se pode mnou uvolnil kámen a já se svezla o pár kroků zpět z kopce. „Šifro, zpomal prosím. Jsem unavená." Naléhala jsem na něho, ale on mě neposlouchal. Poklepával svoji holí a kráčel dál. Bez jediného ohlédnutí, bez jediného slova.

Na rozdíl od Šifry jsem na zádech měla batoh s věcmi. S jídlem a oblečením, on měl pouze v rukou hůl. „Šifro, stmívá se. Brzo bude noc. Musíme se zastavit, mám hlad a potřebuju se zahřát u ohně." Naléhala jsem na něho stále, ale on jako by nebyl jen slepý, ale také hluchý.

Přidala jsem, sebrala poslední síly, které jsem měla a doběhla svého bratra, koutkem oka sledovala jeho kamenný výraz a špinavou pásku přes oči, kterou nikdy nesundával. Vždy, když jsem mu položila otázku, proč tu pásku nosí, odpověděl mi, že pohled do jeho očí je nebezpečný. Dovádí lidi k šílenství. V jeho očích víří informace, které náš mozek nezpracuje. „Poté, co na mě rodiče poprvé pohleděli, se zbláznili, vyškrábali si oči a mnoho horšího. Dali mi pásku přes oči a řekli, že ji nikdy nesmím sundat." Mezi obyčejnými se říká, že oči Záloh jsou v barvách duhy, bělmo mají černé a slzy indigové. Jak je to však s Šifrou, to nikdo neví. Po rodičích do jeho očí nikdo nepohleděl. Hádám však, že se podobají tomu, co má po celém těle.

„Na odpočinek bude dost času, až dorazíme do Počátku." Odvětil mi konečně po dlouhém, zničujícím tichu.

Počátek, místo na jihu, které Šifra cítil. Vedl nás za ním již přes rok. Občas jsem měla pocit, že se mýlí, chodili jsme často do kolečka. Promrzlí, hladoví, unavení. Aspoň jeden z nás. Šifra nikdy nespal, nejedl, nepil. Necítil chlad, což bylo vysvětlení, proč stále nosil pouze otrhané, khaki kraťasy, tričko s výstřihem do V. Jako boty mu sloužili pouze vietnamky. Dokonce ani nedýchal. Bylo to zvláštní, ale kdysi dávno, když jsem byla malá, mi jeden člověk, který se dříve podílel na ochraně Šifry, pověděl: „Není to tvůj bratr. Není to ani člověk. Je to chodící počítač. Tvůj bratr je tam někde uvnitř... Mrtvý."

Nikdy jsem neuvěřila tomu, že je Šifra - tedy můj bratr - mrtvý. Vždy jsem doufala, že je někde uvnitř, spí a probudí se, až rozluští informace a stane se normálním člověkem. Každým dnem jsem však doufala méně a méně. Čím více jsme se přibližovali, tím chladnější a uzavřenější Šifra byl. Kdyby byl Šifra mrtvý, znamenalo by to, že nemám rodinu. Žádnou. Ve válce přišlo mnoho lidí o své rodiny. Každý někoho ztratil, ale každému také někdo zůstal, snad. Já jsem měla už jen Šifru, rodiče zemřeli, strašlivá smrt. Byl mi rok, Šifrovi devět.

Šifra mi o smrti našich rodičů vyprávěl mnohokrát a pokaždé to bylo horší a horší. Poslouchala jsem, jak jejich smrt probíhala, jak je slyšel a cítil umírat, a jak jim nebylo pomoci.

O Zálohách bylo známo, že jsou slepí. Že přes oči nosí pásky, aby nikdo neviděl jejich oči, které byli ve všech barvách duhy. Aby neviděli, jak se v jejich očích prolévají informace. Všichni si mysleli, že i Šifrovi oči budou takové, ale nebyly. Když byl v jeho devíti letech dokončen přenos dat a Šifra se mohl zvednout z nemocničního lůžka, rodiče chtěli na svého syna pohledět.

Ten pohled se jim však stal osudným, Šifra není Záloha. Jeho oči nemají barvu duhy. V Šifrových očích se prolévají informace, které náš mozek nedokáže zpracovat. Při pohledu do Šifrových očí zešílíme, chceme si vydrápat oči, vytrhat vlasy a ztrhat kůži z těla.

A tak naši rodiče zemřeli, Šifra dostal přes oči pásku, kterou nikdy nesundává a nikdo již do jeho očí nepohlédl. Už si nepamatuji, jak rodiče vypadali a ani si nepamatuji, jaké mi dali jméno. Ani Šifra to neví, nevěděli to ani ti, co nás až do minulého roku střežili. Říkali mi „Šifrova sestra." Šifra mi začal říkat Sestro a to mi i zůstalo.

Přála bych si znát své jméno, po válce a během války se dětem dávala různá, netradiční jména. Potkala jsem kluka, co se jmenoval Štístko, ale také dívku jménem Jed. Normální jména mají lidé, kteří se narodili před válkou nebo při Třetí světové válce. My, děti Války Bratrů máme jiná jména. Naše jména jsou vlastnosti, věci, oslovení, ale ne obyčejná jména.

Válka trvala 56 let. Z toho byla Válka Bratrů dlouhých 24 let. Šifra se narodil v ten den, kdy se Třetí světová stala válkou jednotlivců. Jediné dítě narozeno v ten den. Vlastně byl jediné dítě za několik dní, lidská populace se snížila z úctyhodných devíti miliard na padesát miliónu. Tak to alespoň někteří odhadují. Většina přeživších je také zmrzačená, další jsou asi čtyřicetiletí, padesátiletí. A pak je špetka těch, co jsou mého věku. Kterým je méně, než 24 let. Je mi 16 let, necelých a za tu dlouhou dobu jsem nepotkala nikoho, kdo by byl šťastný, měl rodinu, byl zdravý a mladý. Takoví lidé neexistují.

~

Šifra se již nacházel na vrcholku kopce, já odpočívala o kousek níže. Dýchala jsem řídký, horský vzduch a v krku měla knedlík. Nemohla jsem se ani napít, natož najíst. Žaludek volal píseň hladu, zuby drkotaly, jako když tančí kostlivci. Prsty ztuhlé, bez citu. Snad bych tam i usnula a již se neprobudila, pokud by Šifra nevykřiknul.

Bylo to něco, mezi bolestním vykřiknutím a zavrčením. Dobře jsem to znala, vyskočila jsem na nohy, odhodila batoh s věcmi, který mě zatěžoval, a z posledních sil běžela na vrcholek kopce.

Šifra ležel na chladné, horské trávě, tělo měl zkroucené, propínal se v zádech a po celém těle mu vybíhali žíly. Kostnatýma rukama vytrhával trávu, drtil ji v rukou a nohama se zarýval do zmrzlé země. Ze zakrytých očí mu vybíhaly černo-černé žíly a od srdce, přes ramena, ruce a hrudník mu vyskakovaly černé značky, kterým jsem nerozuměla. Klekla jsem si k němu a položila si jeho hlavu do klína, tenhle stav měl čím dál častěji. Čím blíže k jihu, tím horší a častější jeho záchvaty byly.

Bolestně zakřičel, naposledy, pak se jeho tělo uvolnilo a on se stal pouhou, hadrovou panenkou, která ležela na zemi. Žíly z očí mu slabě pulzovaly, značky po těle mizely a zase se objevovali na jiném místě. Šifra šeptal slova, kterým jsem nerozuměla. Jeho tělo luštilo klíče, které už na tu dálku z jihu cítil..

„Šifro, bude to dobrý, dobrý." Sledovala jsem pulzující značky, které se na jeho těle rozpíjeli, jako inkoust na papíře. Nejdříve je někdo napsal a oni se posléze vpily a zmizely. Byl to děsivý pohled, ale ještě Děsivější byl Šifrův hlas. Hluboký, melodický, zcela cizí, mluvil ve zcela jiném jazyce, kterému jsem nerozuměla.

V podstatě zpíval, zpíval klíče, hádanky, šifry a hlavolamy. Pak z čista jasna utichl. Značky mizely, žíly již nepulzovaly a jeho tělo už nebylo ani tak ledové. Ale spal, po takovém záchvatu vždy spal. Položila jsem jeho hlavu na zem. Kousek od něho rozdělala oheň a posadila se k němu. Skrze plameny jsem hleděla na Šifru, spal, ale každý by si myslel, že je mrtvý. Nedýchal, jeho srdce netlouklo, byl studený, jako led.

Lidé by si mysleli správně, Šifra byl mrtvý.

---------------------------------

Pozn. Autora: Populace devět miliard je schválně. Odhadovaný rok před začátkem Třetí světové války jsem cca. 2115 :).

Snad se bude nový příběh líbit!