Kapitola dvacátá: Soulad

315 37 4
                                    

Nemohla jsem té noci usnout. Bylo chladno, foukal vítr, větve stromů v něm šelestily a nedaleko jsem slyšela i divokou řeku. Hluk však nebyl důvod, proč jsem nemohla usnout. Bylo to totiž to, co se událo té noci.

Záviděla jsem Napoleonovi jeho schopnost rychle a tvrdě usnout. I přes chladné počasí byl nasoukaný ve svém spacím pytli jen do půl těla, jednu ruku měl pod svou hlavou a druhou nataženou mým směrem. Rty měl lehce pootevřené, takže jeho chrápání nebylo tak hlasité jako obvykle a kůži měl na dotek teplou... Na svou velikost si uměl tedy dobře udržovat teplotu těla.

Chvíli jsem ležela poblíž Napoleona, sledovala skrze větve stromů tmavé nebe a přemýšlela. Poté jsem se posadila, nahrbila se, hrála si s prsty a opět přemýšlela. Poté jsem si znova lehla a přemýšlela, přetáčela jsem se z boku na bok, přemýšlela a netušila jsem, zda jsem udělala nebo neudělala dobře.

Možná jsem předtím měla mlčet. Nepokládat Napoleonovi otázku ohledně jeho návrhu a raději žít s vědomím, že mě nenávidí a brát ho jen jako společníka na cesty.

Jenže tomu tak už hold nebylo.

Když se mi konečně povedlo přeci jen usnout, přestože můj mozek pracoval za deset, třásla jsem se a neustále převracela, po chvíli jsem se zase probudila, jelikož se mě zmocnila noční můra.

Nejhorší na tom bylo, že ta noční můra byla otiskem minulosti.

Byla to ta noc, kdy naše auto přepadli ti chlápci, ke kterým patřil i Břitva. Znova jsem viděla umírat všechny ty, co jsem měla ráda, kteří mě ochraňovali a milovali přesto, že jsem nebyla nikdo. Vlk, Mír, Iwan... Bylo jich mnoho. Mnoho milovaných, mnoho mrtvých a mnoho krve.

Donutila jsem se probudit ještě předtím, než ti muži zabili Vlka, na kterém mi záleželo nejvíce. Trhnutím a tichým heknutím jsem se posadila na svůj spací pytel, snažila se uklidnit, ale nemohla jsem. Třásla jsem se, cítila slzy v očích a v krku jsem měla knedlík.

I když jsem nechtěla, můj mozek ten sen dokončil. Bylo to tak živé. Zabití Vlka, slova jednoho toho muže, který řekl „vemte si ji" a chvíle, kdy skončila jedna část mého života – naivní dětství. Do toho dne jsem byla chráněna, ale od toho dne už ne. Musela jsem se naučit přežít... Se Šifrou, se světem, se zlými lidmi.

Toho dne jsem také uzavřela veškeré své pocity do sebe. Nedokázala jsem se a neměla ani důvod smát se, vztekat, bát se nebo cokoli jiného. Za prví nebyl kdokoli, komu bych úsměv mohla dát nebo kdo by si všiml mého vzteku nebo strachu. Za druhé jsem nemohla. Nic už nemohlo být tak šťastné, jako přítomnost těch vojáků, co zemřeli pro ochranu mě a Šifry a nic už nemohlo být tak smutné jako jejich smrt. A z ničeho jsem nemohla mít takový strach jako z toho, co mi ti muži té noci udělali.

Poprvé však za ty roky jsem cítila, že jsem už pocity uzavírat v sobě nemusela. Nebyl důvod. Sama jsem se pro to všechno rozhodla dobrovolně. Opustila jsem pohodlní kolonie, vydala se hledat Kevose a Šifru, byla s Napoleonem pro ochranu a... Přesto jsem v sobě jakýkoli pocit dusila.

Nechápala jsem, proč je ze sebe nemohu uvolnit. Muselo to být snažší než je držet v sobě. Měli přeci vyplout na povrch, měla jsem být sopka, topit se v těch emocích a nebýt kamenem.

Ale byla jsem jím.

Ještě alespoň chvíli.

Poté jsem ucítila cuknutí koutků vzhůru. Přišel úsměv.

Roztřásla jsem se. Strach.

A nakonec jsem pocítila slzy, co mi stékaly po tvářích. Smutek.

Záloha 8Where stories live. Discover now