Záloha 8

Kapitola dvacátá šestá: Místo smrti

Běžela jsem přes podzemí. Nohy mi dopadaly na betonovou podlahu a ihned za mnou další nohy. „Stůj!" volal.

Ale já nezastavovala, běžela jsem dal, rozrazila dveře a za nimi se zastavila. S údivem jsem přistoupila k rozlehlému, tlustému oknu, přilepila na něj dětské ruce a sledovala výjev za sklem.

Mezitím mě doběhl muž, který chtěl, abych zastavila. „Nekoukej na něho!" zakřičel na mě, chytil mě, objal a tvář mi natiskl do jeho hrudníku.

Dokázala jsem se však vymanit a mohla jsem se tak znova podívat na to, co se dělo za sklem.

Hubené, vysoké tělo sebou šilo po celé místnosti, řval, ale jeho křik se přes tlusté sklo k nám nedostalo. Rval si vlasy, mlátil do zdi rukama, nohama, hlavou... Ale ani kapka krve.

„Bojím se ho," zašeptala jsem Iwanovi do hrudníku.

„Nemáš důvod. Nedovolíme, aby tobě nebo komukoli ublížil," řekl mi.

Věřila jsem mu.

A po necelých deseti letech jsem stála tváří v tvář Šifrovi, sledovala, jak vytahuje z Xavierova břicha nůž a odhazuje ho. Zasyčel mé jméno a to mi prohnalo celým tělem mražení. Už jsem pro něho nebyla sestra, kterou v rámci možností přežíval a chránil. Byla jsem další věcí, co mu stála v cestě k tomu, aby mohl zničit Zálohy, které ho bolely kvůli jejich existenci.

„Kira," zasyčel podruhé. To už však běžel a já stále stála na místě.

Zachránil mě však výstřel. Ohlušující rána následující kulku mě bolela v uších, ale Šifra na pár vteřin zpomalil kvůli ráně v rameni. Ani kapka krve. Stejně jako jeho rána v hlavě, která byla vidět díky slepeným vlasům od bahna.

„Utíkej!" zakřičel někdo za mnou. Otočila jsem se, byl to Napoleon a v ruce držel pušku. „To ho nezastaví!" zařval.

Rozeběhla jsem se a on sám se rozeběhl až ve chvíli, kdy jsem ho doběhla.

„Poběžím s tebou," zalapal po dechu.

Přikývla jsem. Ale narušili jsme tím plán. Napoleon nás měl doprovázet z levé strany, Storm z pravé a Bart měl bežet před námi. Teď nás neměl kdo jistit z levé strany, ale museli jsme to nějak přežít.

Brána do města byla díky Bartovi otevřená. Sotva jsme jí proběhli, udeřil mě do nosu jemný zápach slumů, lidského potu, jídla a dalších věcí. Byl to zápach společnosti, kterou jsem neznala.

Ohlédla jsem se, myslela jsem si, že Šifra za námi neběží a měla jsem pravdu. On pouze šel. Byl to rychlejší a agresivní krok, ale nebyl to běh.

„Napoleone," sykla jsem a zatáhla ho za rukáv. S tím jsem i zastavila a přes krátký protest zastavil i on sám.

„Co? Musíme jít!" namítl.

Stejně se otočil a sledoval, jak Šifra prochází branou. Zakrvácený s dírou v hlavě a v rameni. Alespoň tyhle dvě rány jsem znala, ty ostatní ne. Bylo to děsivé. Jako by k nám kráčela samotná smrt. Možná tomu tak bylo. „Vypadá jako smrt, co si jde pro své oběti," polkla jsem nahlas.

„Jestli nepoběžíš, tak vážně budeme oběti!" zakřičel Napoleon, chytil mě za ruku a prudce mě táhl do centra.

Rozeběhla jsem se, nechtěla jsem čelit Šifrovi, ale zároveň mě každý krok přibližující se k centru utvrzoval v tom, že tohohle dne skončí celý můj život. Celý život jsem žila s Šifrou, bezmezně mu věřila, svěřovala mu svůj život, trpěla jeho rány a... Teď jsem běžela na místo jeho smrti.

Mnohokrát jsme museli v uličkách slumů zabočit, protože cesta k centru nebyla zase tolik přímá, i když tahle dle všeho měla být hlavní a hlavně nejkratší. Občas na nás Bart nebo Storm zavolali instrukce, kudy se máme vydat, ale většinou to zvládal Napoleon sám. Znal to město dokonale, i když se po letech muselo dostatečně změnit.

Věřila jsem jeho intuici a přesto jsme jednou zaběhli do slepé uličky. Museli jsme z ní vyběhnout a jakmile se tomu tak stalo, tak se Šifra ocitl necelých patnáct metrů od nás. Zalapala jsem po dechu, ale Napoleon mě hnal dál.

Šifru musel lákat pocit vítězství, začal běžet. Byl však zpomalený díky ranám, které dostal za ty dva dny do strážců do nohou a podle mnoha malých ran musel také šlápnout do ostnatého drátu. Nedokázala jsem si představit tu bolest, kterou by musel prožít, kdyby bolest cítil. Musela být neskutečná a nebylo by možné přežít to. Ale mrtvého nelze zabít...

Tohohle vlastně jen jedním způsobem. Elektřinou. Silných, elektrickým výbojem, který se mohl uskutečnit pouze v centru města v centrální místnosti, kde byl generátor. A Zálohy.

Nevím, jak dlouho jsme běželi. Připadalo mi to jako hodina, ale muselo to být tak pět set metrů, když Bart ukazoval na vysoké, kovové dveře a křičel: „Držte se v uličkách, kde je světlo! Dovede vás to do místnosti se Zálohama! Pak proběhněte jedinýma dveřmi dál!" křičel z plných plic a sám běžel někam zcela jiným. I Storm změnil směr svého běhu.

Ani jsme nezastavovali ve dveřích. Slyšeli jsme, jak za námi běží Šifra a přitom řve bolestí z přítomnosti Záloh.

„Rve mi to uši," zasténal zadýchaný Napoleon, kterého do zad neustále mlátila puška, kterou postřelil Šifru.

„Za chvíli bude konec," snažila jsem se ho stejně udýchaně uchlácholit.

Vybíhali jsme schody vedoucí ke dveřím, ale noční déšť docílil toho, že se mi podsmýkla noha a upadla jsem. Bez váhání mě Napoleon zvedl, ale to zapříčilo to, že nám byl Šifra zase o pár kroků blíže.

Až násilnicky mě Napoleon popohnal před sebe, abych běžela chodbou první a on tak případně mohl znovu na Šifru vystřelit.

Moc zahýbání v centru nebylo, ale museli jsme vyběhnout dvoje schody a to bylo vzhledem k tomu, co za námi běželo, dost zdržující a vyčerpávající.

Nakonec jsem však spatřila osvětlenou místnost. Zrychlila jsem krok, zakřičela na Napoleona a užívala si těch posledních dvacet metrů, než Šifra padne do pasti.

„Napoleone!" zaburácel nenávistný hlas Šifry. Ohlédla jsem se. Dlouhá značkami pokrytá ruka se natahovala po Napoleonovi.

„Napoleone!" vykřikla jsem zděšeně, když jsem prolétla do místnosti. Koutkem oka jsem si všimla stolu, kde sedělo sedm lidí ruzného pohlaví, národnosti a věku. Jako by byli v šoku, klepali se, ale jejich ruce psali do papírů. Musely to být Zálohy. I přes skloněné hlavy jsem viděla duhové oči a hlavně nám bylo řečeno, že tam budou kvůli Šifrovi. Musely zapisovat vědomosti. Šifra jim nechtěně posílal klíče na rozluštění záhad a kvůli tomu trpěl. Chtěl je zničit, ale my chtěli zničit Šifru.

Můj zděšený zrak vyhledal východ, stačilo proběhnout jedněmi dveřmi, které za námi zavřou vědci a poté Šifru usmaží, ale po vyběhnutí jsem si všimla toho, že Napoleon mi není v patách.

Zastavila jsem se, rozhlédla se po místnosti a kromě podlouhlého okna v druhém patře s vyděšenými pohledy vědců neviděla nikoho. Až pak do místnosti vtrhl Napoleon. A hned za ním Šifra. Napoleon připravoval zbraň, ale Šifra mu skočil kolem krku a svou vahou ho srazil k zemi.

„Napoleone!" zařvala jsem napodruhé.

Rozeběhla jsem se k němu, chtěla jsem Šifru odtrhnout od Napoleona a utéct, ale někdo vyšší zazmatkoval.

Spustil se alarm a těžké, kovové dveře na obou stranách se uzavřely. Rudé světlo a robotický hlas hlásil nouzový stav. Vyklepaná jsem se rozhlížela po místnosti a sledovala, jak se náš únikový východ zavírá a tim mizí naděje, že přežijeme.