Kapitola dvacátá první: Kaluž krve

278 33 0
                                    

Kapitola dvacátá první:

Netušila jsem, že Napoleon vezme nepotřebu slov zcela doslova. Po té noci nepromluvil Ráno jsem se probudila do ticha, když už byl vzhůru. Pouze mi lehce pokynul na pozdrav, pousmál se a podal mi konzervu s ohřátými fazolemi, které dostal ještě v kolonii za to, že dovede Kevose zdravého domů. Ale každým dnem, se Kevosova naděje na přežití snižovala a... už jsem ani moc nevěřila tomu, že je Kevos naživu. Nechtěla jsem však nic říkat. Hledala jsem Kevose, nepřestávala a nehodlala přestat, dokud neuvidím jeho tělo živé nebo mrtvé.

Konzerva byla ještě teplá z toho, jak ji ohříval nad ohněm. Fazole měly rajčatovou omáčku a nebyly zrovna moc dobré, ale teplé jídlo do žaludku se hodilo vždycky.

To dopoledne jsme nepromluvili a dokonce jsme nepromluvili ani odpoledne, když jsme se z údolí dostali do hornaté oblasti. Problémem bylo, že jsme museli vyšplhat na převis vysoký asi pět metrů, abychom se následně mohli dostat dál. Vylézt pár metrů by nebylo ještě tak těžké, ale horší bylo vylézt nahoru s batohem, který mě táhl neustále k zemi.

V té chvíli Napoleon toho dne poprvé promluvil a přišel s návrhem: „Co zkusit vyhodit ty batohy nahoru? Bude se lézt lépe."

Přikývla jsem, ale byl tu problém. A to s výškou toho převisu, váhou batohů a sílou, kterou by musel Napoleon vynaložit k tomu, aby ty batohy nahoru vyhodil. „Dokážeš to?" zeptala jsem se trochu nedůvěřivě.

Nad tím však jen pokrčil rameny, „zkusím to," pověděl. Stáhl si ještě přitom svůj batoh ze zad, snažil se ho v rukou nějak poupravit, udělal pár kroků dozadu, nakročil si a vyhodil batoh do vzduchu.

Bohužel batoh narazil asi půl metr nad konce převisu, odrazil se, věci v něm zarachotily a následně padl nám k nohám.

„Možná bychom...," chtěla jsem podat návrh, ale Napoleon mě zarazil a pokusil se batoh vyhodit znova. Stejný neúspěch. A takhle to šlo dál.

A dál.

A po čtrnáctém pokusu – ne že bych je počítala – jsem konečně mohla doříct to, co jsem chtěla. „Možná bychom mohli použít lano," dořekla jsem a přitom už stahovala batoh ze zad. Úplně na dně jsem nosila asi osm metrů dlouhý provaz – byla to kolikrát zbytečná zátěž, ale někdy se hodil. Třeba nyní. „Uvážeme ho k batohům, ty si ho uvážeš kolem pasu, vylezeme nahoru a vytáhneme je... Hračka," pokrčila jsem nad tím rameny a po očku koukla na mračícího se Napoleona.

„To si nemohla říct dříve?!" usmál se zeširoka se zamračením.

Pokrčila jsem nad tím však jen rameny. Napoleon byl chlap, nedovolil mi to říct, jinak bych to samozřejmě řekla.

•••

Lezl první, provaz měl uvázaný kolem pasu a v jeho podání se šplh zdál tak snadný. Netrvalo mu to možná ani pět minut a najednou mi mizel nad převisem, kde si sundaval provaz a následně začal vytahovat naše batohy nahoru.

Říkala jsem si, že když dokázal Napoleon vylézt nahoru, tak to dokážu i já. Nemohla jsem být horší než on...

A kdyby ano... asi bych se hanbou propadla.

Nejdříve byl šplh v pohodě. Našla jsem mnoho úchytů na ruce a na nohy též. Troufla bych si říct, že tam lidé šplhali často, jelikož to na nohu a dlaň pasovalo přesně.

Snažila jsem se ignorovat, jak se mi kámen zadírá do prstů, kolikrát to bolelo, měla jsem chuť pustit se, jenže to nebyla zase tak nesnesitelná bolest, abych měla důvod.

„Chceš pomoct?" zeptal se Napoleon shora, když se skláněl přes převis, aby mohl sledovat mé počínání a případně mi nějak pomoci.

„Ne," odsekla jsem, zhluboka se nadechla a pokračovala v přendavání rukou a nohou do vyšších a vyšších úchytů, abych byla nahoře co nejrychleji. Zdola se to zdálo jako pět metrů, ale každým centimetrem mi připadalo, že těch pět metrů bude spíše deset.

Byla jsem však již skoro na vrcholku, mohlo zbývat tak třicet centimetrů, než bych se mohla dotknout země u Napoleonových nohou, když mi podjela ruka a rozřízla jsem si tak dlaň o ostrý kámen. Krev mi po dlani docela rychle stékala po předloktí a paži až do podpaží. Nesnesitelně to pálilo, zatínala jsem obličej a snažila se bolest nedat najevo, ale pálilo to a bolest mi projela celou levou částí těla. Zatnula jsem zuby a snažila se vylézt dál, ale v tom jsem si všimla mužské ruky, co mi poskytovala pomoc. Podívala jsem se nahoru a všimla si Napoleona, co ležel na zemi a jen ruku a hlavu měl nad převisem, aby mi mohl pomoci.

Otočil jsem hlavu do strany, chytla se znova kamene zakrvácenou rukou a tu nezraněnou podala Napoleonovi, aby mi mohl pomoci.

Byl ostatně dost silný a neměl problém vytáhnout zesláblou holku pár centimetrů nahoru a postavit ji na nohy.

„Co se stalo?" zeptal se okamžitě, když spatřil krev.

„Ostrý kámen," zamručela jsem a chystala se, že si ruku otřu o kalhoty, abychom mohli jít dál a nemuseli se tímhle zdržovat.

Napoleon mě však zastavil, otevřel svůj batoh a vytáhl kus trochu zašpiněného obvazu... Kupodivu, prý ho dostal od Mámy v kolonii...

Trochou vody, kterou vážně neměl plýtvat, mi ruku omyl a nakonec překryl ránu obvazem se slovy, že více pro mě nemůže udělat.

Popravdě by mi nevadilo, kdyby nemohl udělat ani tohle... Nepotřebovala jsem jeho péči. Alespoň ne teď.

•••

Před námi se po pár kilometrech cesty objevilo další údolí, které bylo obehnáno skalami nebo propadlinami. Napadlo mě, pouze jediná věc, co tohle údolí mohlo přinést náhodným návštěvníkům. Zloděje. Vždy se zdržovali v místech, kde mohli kolemjdoucí obklíčit, okrást a případně i zabít.

„Nelíbí se mi tady," šeptla jsem k Napoleonovi.

Ten se mračil a byl na tom stejně jako já. „Mě taky ne... Znám to tady," šeptl, škubnul hlavou do strany, podíval se na jednu menší skalku a posléze šel dál, jako by se nic nestalo.

Ráda bych navrhla, ať to vezmeme jinou cestou, ale pospíchali jsme, hledali jsem Kevose a Šifru, nesměli jsme se zdržovat.

I přes veškerý strach byla naše cesta údolím klidná. Neusazovali jsme se, řekli jsme si, že zastavíme až ve chvíli, kdy budeme venku.

Jenže údolí bylo nekonečné, šli a jsme a šli. V noci to bylo nejhorší, bylo zataženo, měsíc nebyl vidět a musela jsem se občas hmatem ubezpečit, zda je Napoleon na blízku.

Kdyby nebylo poslední dny neskutečné vedro a sucho, ani bych nezaznamenala, že jsem šlápla do něčeho mokrého, ale tentokrát mi to nesedělo. A navíc... To nebyla voda, bylo to něco hustého. „Napoleone?" šeptla jsem zděšeně a neodvážila se udělat jediný krok.

„Ano?" šeptl stejně, zastavil se a otočil.

Neříkala bych mu, že jsem do něčeho šlápla, ale ten pach. „Cítím krev," vykoktala jsem ze sebe a nahmatala jeho paži, abych zjistila, jak moc daleko je. Byl docela dost blízko.

„Já také," přitakal, když se nadechl nosem, slyšela jsem to.

Pak nastala chvíle ticha, klekal si, musel rukou sáhnout do toho, v čem jsem stála, aby mohl říct: „Stojíš v krvi... Ve velké kaluži krve."

Hrdlo se mi sevřelo.

Bála jsem se přemýšlet, jestli je krev lidská nebo zvířecí.

Záloha 8Where stories live. Discover now