Kapitola patnáctá: Pomsta železné tyče

373 43 4
                                    

Kapitola patnáctá: Pomsta železné tyče

Napoleon chytil kudrnatého muže a vrazil mu pěstí, vyrazil mu tím tři zuby, což bylo proti tomu, co udělal ten muž, absolutní nic. Lidé z kolonie chytli všechny tři muže, svázali je a usadili ke kůlům poblíž táboráku, kde je hlídali a rozhodovali, co s nimi bude. Byl tam i Napoleon, nechtěla jsem ho totiž u sebe.

Šifrovo tělo leželo bezvládně na zemi. Hlavu měl pootočenou mým směrem, rty semknuté, oči pod páskou. Klečel, takže i po výstřelu měl nohy ve stejé pozici a tělo padalo dozadu. Bylo to dost nepřirozená poloha, ale nechtěla jsem na něho sahat. Seděla jsem o několik centimetr vlevo od jeho hlavy, mlčky ho sledovala a nedovolovala si brečet. Vypadal jako by spal, ale nespal. Prostě tam ležel… mrtvý a přesto byl zcela stejný jako nikdy jindy. Ledový, nedýchal, netekla mu ani krev, prostě měl díru v hlavě, nebyl to čistý průstřel, v hlavě měl díru a kulku někde v mozku. Tak moc jsem doufala v krev, protože by to prokázalo to, že můj bratr byl živým člověkem, ale ani kapka. Ani zápach tlejícího masa, žádné pachy, prostě hadrový panák, co padl a už ho nikdo nezvedl.

„Vždycky jsem si myslela, že to já odejdu první…“ zašeptala jsem k Šifrově tělu a pomalu k němu natáhla ruku. Dotkla jsem se vlas, které se dostávaly do rány na čele a odhrnula je. Měl drsné, kartáčovité vlasy, na dotek příjemné nebyly, ale bylo to po dlouhé době poprvé, co jsem se ho mohla dotknout, aniž by měl záchvat.

Nejspíše za to mohla kulka, ale od té chvíle, co Šifra padnul k zemi se značky přestaly pohybovat. Celou levou půlku těla až po konečky prstů, přes krk a bradu měl pokryté značkamy různýmch tvarů, odstínů a sytosti.

„Je tedy konec?“ zeptala jsem se ho. Letmo se dotkla špinavé pásky přes oči a měla chuť stáhnout ji. Třeba ten efekt jeho očí ještě fungoval, když byl Šifra mrtvý, už nemělo cenu žít, vše skončilo. „Tolik let jsem trpěla tvoje nálady… Tvoje rány holí,“ když jsem se rozhlédla, žádnou hůl jsem navíc neviděla. „Taky jsem se mnoho let dívala, jak tak jenom sedíš, mlčíš a nehýbáš se… Zemřelo pro tebe tolik lidí,“ tentokrát jsem už tu slzu neudržela, cítila jsem, jak lehce klouže po tváři až k bradě, kde se odpojuje a padá na zem. „Zabil si jich třikrát tolik a… Ty si sám teď mrtvý – definitivně mrtvý.“ byly to výčitky, bylo to všechno, co jsem Šifrovi kdy chtěla říct a mnohem více jsem toho ještě říct chtěla.

Musela jsem mu však také poděkovat. „Nejednou si mi zachránil život… Tenkrát, když zabili Vlka, Míra a ostatní… I když si to zavinil ty. A pak ještě několikrát na naší společné cestě.“ spolknula jsem svá další slova, otočil hlavu do strany a otřela si slzy.

„Nikdy jsem netušila, jestli jsi nebo nejsi Sebastian… Nikdy jsem nepochopila, jestli jste tady oba dva nebo jen jeden z vás a… Asi už je pozdě na to, abych na to přišla,“ přikryla jsem si oči rozklepanými dlaněmi, chvíli jsem do nich tiše plakala, ale pak jsem se odhodlala zvednout a opustiti Šifrovo bezvládné tělo.

Přemýšlela jsem, kam se mám vydat. Neměla jsem dvod zůstávat, neměla jsem dvod jít do Počátků, neměla jsem vlastně ani důvod žít. Posbírala jsem věci z batohu, který Khá rozházel a hodila si ho na záda, byl podstatně lehčí, než posledně, ale to mi moc nevadilo, důležité bylo, že jsem měla nůž, měla jsem konzervované jídlo, náhradní oblečení a více jsem nepotřebovala.

Chtěla jsem odejít dírou v plotě, kterou mi ukázal Kevos, ale ještě jsem se musela zastavit u hromady haampádí. Byly tam plechové desky, dráty, mnoho různých součástek z kovů, z kterých byly provizorní přístřešky a další věci. A hlavně, byly tam železné tyče, ty, kterými Šifra zabil naše věznitele. Byla jsem naštvaná, jednu jsem z té hromady sebrala a potěžkala ji v rukou. Byla dost těžká, táhla mě k zemi a špatně se s ní manipulovalo, což neměnilo nic na tom, že se s ní Šifra tehdy oháněl lehkostí tanečníka. „Nejsem jako on…“ poznamenala jsem si, pootočila se směrem, kam šla skupina se svými vězni a stiskla rty.

Záloha 8Kde žijí příběhy. Začni objevovat