Záloha 8

Kapitola dvacátá druhá: Znamení války

„Čí je ta krev?" zeptala jsem co nejtišeji a odmítla s nohou pohnout byť je o centimetr do strany.

„Jelena? Zajíce? Nějakého kolemjdoucího? Zloděje?" navrhoval Napoleon, koho by mohla být krev.

„Kevose?" dodal velice tiše, skoro neslyšně.

Po jméno toho chlapce mi tuhla krev v žilách. On nesměl být mrtvý.

„Posviť baterkou," pobídla jsem ho koktavým hlasem. Potřebovala jsem se přesvědčit, čí krev je. A to co nejrychleji.

„Jak chceš," povzdechl si Napoleon mezitím, co vytahoval z batohu baterku. Nebyla jsem si sice jistá, zda chci vidět, v čí krvi stojím, ale vím, že jsem to potřebovala vědět.

A tak tedy posvítil na zem pode mnou a donutil mě tím začít okamžitě zvracet do suchého keře opodál. Byla jsem zvyklá sledovat, jak Šifra zabíjí lidi. Ať svýma rukama nebo holí, ale nikdy to nebylo tak hnusné, jako bylo to tělo, co jsem viděla.

Jeho obličej byl k nerozeznání. Nos mu musel Šifra obrovskou silou zarazit až do hlavy, čelist měl otočenou o devadesát stupňů do strany a většinu zubů vymlácenou. Jazyk si musel sám překousnout v průběhu boje. Jedině bledá pokožka a svalnaté tělo mi napovědělo, že se nejedná o Kevose. Minimálně dva páry žeber měl na padrť a v útrobách měl Šifrovu vraždící značku. Díru od hole, kterou mu tam prorazil, když se ten muž už nemohl nijak bránit.

Stála jsem v kaluži krve, která mu vytékala z břicha. Neskutečně to páchlo, hlavně kvůli proraženému žlučníku a žaludku. Možná právě proto jsem zvracela, pokud to nebylo z toho pohledu na zohyzděné tělo.

„Dvě dobré zprávy," začal Napoleon. „Tohle není Kevos... A Šifra tudy šel," odmlčel se po delší době. „Ale tohle je fakt nechutný," dodal a raději se od těla odvrátil. Chápala jsem ho, to tělo páchlo, bylo děsivé a znetvořené někým, s kým jsem žila mnoho let a koho jsem právě hledala, abych zjistila, zda mě zabije nebo zabije jiné.

„Je to normální mrtvola... Jdeme dál?" zeptala jsem se. Možná by bylo dobré mrtvého pohřbít, ale nedokázala jsem se na tu mrtvolu podívat, natož ho vzít do rukou a pohřbít. A v kamenité půdě to navíc ani nešlo.

Napoleon se však ani nepohnul. Stál, díval se na mrtvoly, občas se otřásl nebo pokl, ale na nic jiného se nezmohl. „Napoleone?" oslovila jsem ho a natáhla k němu ruku, abych s ním mohla zatřást, ale ucukl.

„Kolik lidí už takhle zabil?" zeptal se nakonec.

„Mnoho," odpověděla jsem. „A navíc mu to přináší radost," dodala jsem velice tiše.

Napoleon se však stále nepohl. Nejspíše přemýšlel nad Počátky, nad lidmi tam a třásl se nejspíše při pomyšlení na to, co by tam mohl Šifra provést.

„Napoleone, pojďme," vyzvala jsem ho. Nechtěla jsem nocovat na tom místě a nechtěla jsem celou noc putovat na slepo. Znovu jsem se natáhla po Napoleonově ruce, ale zase ucukl. Udělala jsem to tedy i potřetí a tentokrát dokázala chytit jeho zápěstí, i když se snažil ucuknout.

„Napoleone!" zakřičela jsem na něho, když se snažil vykroutit z mého sevření.

„CO?!" vykřikl na oplátku a konečně sebou pohnul.

Vyškubnul zápěstí, nechal ruku svěsit volně podél těla, zrychleně dýchal a přitom se na mě nemile mračil.

„Pojďme," požádala jsem ho tak na půl.

„Jo," polkl na sucho, ale zase sebou nedokázal pohnout.

Zase jsem se pokusila chytit ho za ruku, tentokrát již neucukl a ani se nebránil tomu, že jsem ho táhla skrze údolí dál s tichou modlitbou, že na žádné tělo již nenarazíme.

Naštěstí cesta z údolí už dlouhá nebyla a žádné mrtvé tělo nám v cestě neleželo. A dokonce ani žádný zloděj nebo pobuda, co by se pokusil přepadnout nás. Byla jsem za to ráda a tušila jsem, že i Napoleon. I když kdo ví. Třeba se v něm při pohledu na mrtvé tělo nahromadil vztek a adrenalin a potřeboval ho na někom vybít. A když nemohl na mě, tak mohl doufat akorát v zloděje, který by mu posloužil jako fackovací figurína a případný nácvik na zabití nebo alespoň ochromení Šifry.

Na vhodném místě za údolím rozdělal Napoleon oheň, zatímco jsem se já nabídla, že se pokusím najít něco k jídlu. Hledala jsem všudemožně, ale v tomhle ročním období jsem nenašla nic jiného, kromě tvrdých a kyselých jablek, co rostly na staré jabloni na kopci. Několik jsem jich natrhala, i když jsem zrovna hlad neměla a nesla je zpátky k Napoleonovi s tím, že on si určitě nějaké jídlo dá, i když je tvrdé a nechutná moc dobře.

Ale Napoleon už spal. Oheň hořel, on ležel v rozepnutém spacím pytli, aniž by se přikryl, pod hlavou si muchlal kus oblečení, který měl jako náhradní a tiše oddechoval.

S tichým povzdechnutím jsem odložila jablka na zem, přikryla Napoleona spacím pytlem, jelikož bylo chladno a ihned poté vytáhla i svůj spací pytel. Vlezla jsem do pytle do půl těla, opřela se o svůj batoh a přitom mlčky sledovala oheň. Chtěla jsem spát, ale nemohla jsem, jelikož jsem se bála. Měla jsem zkrátka strach z toho, že by mohl být Šifra nebo kdokoli jiný na blízku. A teď jsem měla už zkrátka velký strach z okolních lidí.

Nakonec však i mě přemohla únava, zalezla jsem zbytkem těla do spacáku, otočila se na bok tak, že jsem byla zády k Napoleonovi, který ležel na druhé straně ohniště a přitom se dívala do blízkého lesa.

Měla jsem ze všeho strašně špatný pocit. Nejen ze sebe, Napoleona, Šifry nebo jiných lidí, ale ze života a světa jako samotného. Všichni vojáci, s kterýma jsem vyrůstala, tvrdili, že za válku mohou lidi. Že za Šifru, za smrt, za bolest, ztrátu a utrpení mohou pouze a jen lidi. A také to, že se to ti samí lidé pokouší ihned poté napravit, ale nikdy to neudělají dokonale. Po každé válce je svět o něco horší, pustější a tmavší... A také mi tvrdili, že po téhle válce už svět nikdy nepozná světlo. Bude nekonečná tma, která pohltí i posledního správného člověka. A každé narozené dítě ponese znamení války v srdci.

V té chvíli mi také došlo, že i mé a Napoleonovo dítě ponese to hrůzné znamení války na srdci. Pokud však přežiji a ono se narodí.

•••

Ráno mě probudil Napoleon, který prudce třásl s mým tělem a přitom neustále omýlal mé jméno rozechvělým hlasem. Trvalo mi však dlouho, než jsem dokázala otevřít oči, a než jsem zjistila, co má Napoleon na srdci.

Když jsem však rozlepila i druhé oko, všimla jsem si spoceného Napoleona a jeho rozechvělých rtů.

„Co se děje?" vykoktala jsem ze sebe rozespale.

„Našel jsem Kevose!" vykřikl.