Kapitola osmá: Budiž Kira

531 54 5
                                    

Kapitola osmá: Budiž Kira

Chvíli jsem se zmateně otáčela po místnosti a prohlížela si ji, rozbitá, keramická toalera, špinavé umyvadlo a vana, ta byla nepoškozená, jen trochu zrezivělá. V rozích jsem spatřila mnoho pavučin, ale žádného pavouka, což bylo štěstí. Nejvíce mě však zaujalo zrcadlo, které bylo jediné čisté. Napovědělo mi to, že zde Napoleon byl, proto byl oholený, čistý a proto také bylo čisté zrcadlo. Držela jsem se vedle něho, chvíli přemýšlela nad tím, jestli se do zrcadla podívat nebo ne, neviděla jsem sebe samotnou přes rok a bála jsem se. Nakonec mě však přemohla zvědavost, udělala jsem krok do strany a pohleděla na sebe.

Když jsem si odmyslela kruhy pod očima a popraskané, tmavé rty, zůstala špinavá, hubená holka s vlasy tak špinavými, že jsem ani nedokázala určit, či jsou hnědé, blonďaté nebo něco mezi tím. Hnědé oči ztmavly, nos byl trochu křivý, nejspíše to měla na svědomsot jedna rvačka před pár měsíci.  Dotkla jsem se kůže na krku, slabá, vytahaná z nedostatku jídla, skoro týdenní hladovka při nemoci tomu moc nepomohla.

Když jsem tak na sebe hleděla do zrcadla, musela jsem se začít porovnávat se Šifrou. On… On nežil, měl by vypadat, jako mrtvola, bledá s papírovou pokožkou, měl by mít i bílé vlasy. Ale ne, on místo toho měl pevné, šlachovité tělo, tmavě vlasy a sílu několika mužů. Nebýt značek, které se objevovaly na jeho těle, ledové pokožky a očí, byl by zářným příkladem zdravého muže, který nežije v poválečném období. Ale já? Pohled na mě byl úděsný.

Po dlouhé době, co jsem se nehýbala jsem se začínala cítit unavená, zapřela jsem se rukama o umyvadlo, sklopila hlavu a snažila se popadnout dech. Dýchalo se mi velice těžce, vlhký vzduch, ve kterém jsem cítila plíseň a rez moc nepomáhal, alespoň skrze rozbité kno dovnitř proudil vzduch, který byl cítit deštěm.

V umyvadle se válela břitva, nejdříve jsem si ji nevšimla, ignorovala jsem ji, ale pak mi to začalo být divné, nebyl rezavá, nepatřila tam a dle toho, že byla orosená a na ostří několik chloupků, pochopila jsem, že patří Napoleonovi. Proto byl oholený. Ale to vlastně nebylo vše, pod zrcadlem byl ještě položený hřeben z pevného plastu, pár zoubků mu už chybělo, ale i tak, vlasy se s ním rozčesat daly. A nůžky. V té chvíli to byl ráj. Ihned jsem do rukou uchopila nůžky, podívala se na své vlasy a bylo mi jasné, že nejhorší prameny a zacuchané vlasy musí pryč. „A beztak budu špinavá,“ došlo mi, když jsem se snažila dnutit vodu vytéct z kohoutků. Ani jeden nefungoval, zub času se na nich jistě podepsal a mě tak zkazil vidinu na osobní hygienu.

„Ale on čistý byl,“ upozornila jsem sebe samou se zamračení a vzpomínkou na Napoleona, který dokonce i voněl. Rozhodla jsem se však tento fakt ignorovat, vzala do rukou hřeben a snažila se prameny rozčesat, amrně, nešlo to, akorát jsem docílila toho, že se pár dalších zoubků na hřebeni zlomilo. Zaklela jsem, odložila naštvaně hřeben a rozhodla se z místnosti odejít, se zaksřípáním jsem otevřela dveře, naštvaně vykročila, ale další kroky mi zabránil udělat Napoleon, který se plížil po schodech s plechovými kbelíky v rukou. „Už odcházíš?“ zepta se překvapeně, pokrčil rameny a tím se snažil upozornit na kýble z kterých se kouřilo. „Na té vaně,“ hlavou poukázal zpět do koupelny, „je tam špunt. Zacpi odtok a ustup,“ rozkázal mi. Normálně bych neuposlechla, ale horká voda mi napověděla, že bych se přeci jen mohla umít. Vlezla jsem zpět do koupelny, našla gumový špunt a zadělala jím díru ve vaně, pak jsem ustoupila do mezery mezi dveřmi a umyvadlem. Napoleon prošel, vylil kouřící vodu z kýblů do vany a na patách se otočil mým směrem. „Jestli se nechceš spálit, počkej, než donesu ještě trochu studenější vody, pak tam vlez.“ Souhlasně jsem přikývla, vmáčkla se ještě více do mezery a čekala na jeho druhý příchod s další vodou.

Záloha 8Where stories live. Discover now