Záloha 8

Kapitola čtrnáctá: Tváří v tvář minulosti

Kapitola čtrnáctá: Tváří v tvář minulosti

Máma říkala, že Kevos nějaká slova naším jazykem umí, ale nějaká nebyl počet vhodný ani k malé konverzaci. Podle mých odhadů uměl říct a chápal slova, která by mu pomohla v kolonii. Uměl si určitě říct o jídlo, pití, dokázal třeba i vysvětlit, kde viděl potenciální kořist nebo nebezpečí, ale povídat si s nim vážně nešlo.

„Hádám, že vodopády jsou mimo zdi kolonie, takže… Proč nejdeme branou? máte tu více východů?“ zeptala jsem se spíše větru než Kevose, protože ten kudrnáč mi pouze odpověděl pouhým úsměvem a pokynutím hlavy. Protáhla jsem nad tím zmateně rty, nedostala se mi odpověď a neměla jsem žádný způsob, jak zjistit, zda má kolonie více nebo méně východů.

„Dobře… Tohle bude hodně tichý rozhovor. Do čeho jsem se já to sakra zase uvrtala?“ zasténala jsem do nebe. po celou dobu chůze až k plotu, který odděloval kolonii od divočiny jsem měla nepříjemný pocit, už jenom kvůli tomu, že mě někdo držel za ruku a já lidské dotyky prostě nenáviděla. Měla jsem k tomu totiž své důvody. Byla jsem tedy víc než ráda, když mě Kevos pustil, přistoupil k drátěnému plotu, zvedl ho a vytvořil tak mezeru pro podlezení. „Tam.“ řekl prostě a ukázal prstem na díru.

Chvíli jsem se musela rozmýšlet, jestli chci opustit kolonii, protože jsem nemohla tušit, co mě to čeká venku, otočila jsem se tedy zpět k táboráku a přimhouřila zrak.  Chtěla jsem najít Napoleona, Šifru nebo i toho pitomého psa, ale viděla jsem někoho zcela jiného. Byl to Khá, otec kluka, co se motal blízko mého bratra a nebyl sám. Byli tam ještě další dva muži, jeden s vlnitými tmavými vlasy s velkým množstvím šedin, co mu splývali na ramena a druhý vyholený do hola, samí sval a žádný mozek už jen od pohledu. O něčem se tiše dohadovali, mohla jsem je hádat o čem.

Jeden sebral ze země klacek a zlomil ho o koleno, přičemž něco zavrčel. Co však udělal ten s šedinami bylo horší. Z poza pásku totiž vytáhl černou zbraň, nabil ji a namířil k zemi. Něco si ještě řekli a vyšli pryč.

Možná by tak nevadilo, že i přes zákaz měl jeden zbraň, možná bych to ignorovala, ale oni se vydali směrem k našemu stanu, kde byl můj bratr a už to byl důvod k panice.

Škubnutím jsem se otočila ke Kevosovi, který se nejspíše nedíval mým směrem, protože byl ledově klidný. „Musím se vrátit,“ řekla jsem mu, sledovala jeho nechápavé zamrkání a zmatený pohled, když jsem vyběhla pryč.

Instinkt mi radil, abych běžela za Šifrou, ale bála jsem se, běžela jsem tedy za Napoleonem, který se stále nacházel nejspíše u ohně.

Kladla jsem obrovskou rychlostí nohu přes nohu, zakopávala o vlastní blednoucí stín a sotva dýchala, narazila jsem na mnoho lidí, ale nikoho z nich jsem neznalal, potřebovala jsem Napoleona a ten byl bůh ví kde opilý.

„Napoleone!“ zakřičela jsem na něho z padesáti metrů a zastavila se. V ruce držel hrnek s hořkým nápojem, stále seděl poblíž toho muže v uniformě a bavil se s ním. „Pojď se mnou! Dělej!“ zakřičela jsem na něho, ale přilákala jsem více pozornosti, než jsem původně chtěla. Zvedlo se několik mužů, co mluvilo stejným jazykem a museli z mého tónu pochopit, že se něco děje. Mezitím mě i doběhl Kevos, který něco zakřičel na Mámu a ona mu odpověděla jeho jazykem.

Napoleon se mezitím zvedl a šel mým směrem, to jsem však už vyběhla k našemu stanu. Slyšela jsem za sebou více nohou, než jsem původně chtěla, chtěla jsem jen Napoleona, ne cizince, které jsem dopoledne poznala.

Přeskočila jsem jedno vyhaslé ohniště, klopýtla a běžela dál ke stanu.

•••

Běžela jsem tam, protože jsem měla zlý pocit. A zlý pocit nebyl jen pocit, byla to spíše předpověď. Před stanem stál Khá, ti dva muži a můj bratr. Šifra klečel na zemi, po celém těle měl mnoho pulzujících značek, tvář napjatou a čelist stisknutou. Ruce měl svázané za zády, za ním stál plešatý, držel Šifru za vlasy a zakláněl mu hlavu. Khá stál před stanem a rozhazoval věci z našich batohů. A ten třetí muž se zbraní stál před Šifrou, hlaveň zbrani opíral Šifrovi o čelo.

Poté si mě všimli, rysy muže s šedinami ztuhly, otočil ke mně hlavu, Šifru lehce dloubnul do čela a přitom řekl: „Ten parchant mi zabil bratra,“ pověděl. „Všechny mé bratry… Mojí rodinu, přátele…“ začal. Mezitím doběhli i ostatní, ne všichni, ale většina. Všichni se zastavili za mnou, jenom Napoleon se postavil vedle mě. Nevím proč, ale nikdo se nevrhnul proti muži se zbraní. Ani já, nemohla jsem. Normálně bych to udělala, ale nešlo to. Na tváři jsem měla zmučený výraz, třásla se mi kolena, sotva jsem dýchala.

Já toho muže znala.

„Jo… U člověka by to byla pomsta za smrt tamtěch, ale v jeho případě? Byla to jenom morbidní mnohonásobná vražda. Můžu ho zabít? Když to nevyšlo minule, můžu teď?“ ptal se povýšeneckým hlasem.

Měla jsem rozechvělý hlas, divila jsem se, že dokážu vůbec mluvit. „Zabil si Vlka.“ více jsem ze sebe nedostala.

„Ne… Já ne, to můj přítel ho zabil… Já popravil toho, toho obrovského v tom autě, jak ten se jmenoval?“ nechtěla jsem mu odpovídat, ale to jméno ze mě vyklouzlo.

„Drobek.“

„Jo, zabil jsem Drobka a pak jsem byl ten třetí, co si tě vzal, kolik ti bylo? Třináct? Promiň, ale ženu jsme neměli už dlouho a nečekali jsme, že budeš ještě tak dlouho žít.“ pokrčil rameny.

Nechápala jsem, že nikdo nemluvil, nikdo nic nedělal, všichni tam jenom tak stáli. Dokonce i Šifra jenom tak seděl a nehýbal se.

„Chtěli jsme tě zabít, aby ses nemusela koukat na tohle, ale je pozdě,“ povzdechl si, otočil hlavu k Šifrovi a vpálil kulku do jeho hlavy.

--------

Omlouvám se za delší absenci kapitoly a krátkost, ale po takové době se do toho špatně dostávám a navíc... tady dvě stránky zcela stačily, ne?