Záloha 8

Kapitola šestá: Sny

Kapitola šestá: Sny

Poprvé jsem otevřela oči a oslepila mě záře, blesk, který udeřil do vzdáleného koutu studených hor. V hlavě mi tepalo, ruce a nohy ochablé, cítila jsem ruce, pod koleny a na zádech, hlava mi padala dozadu, po obličeji mi stékalo velké množství kapek. Pokusila jsem se zvednout zrak a podívat se na Šifru, který mě musel držet. Nejspíše hledal střechu and hlavou, jeskyni, hustý les nebo při troše štěstí i polorozpadlou chalupu z doby před válkou. Oči, hlava, ruka, celé mě tělo bylo tak těžké, že i dívat se bolelo, zavřela jsme oči, na nic víc jsem se nezmohla.

Bosé, dětské nohy cupitaly po studené, betonové podlaze. Výskala jsem radostí, běžela po chodbách podzemní pevnosti, kde jsem byla dlouhé roky, společně se Šifrou, několika vojáky a vědci, uzavřena. Šifru jsem takřka nepotkávala, sedával uprostřed bílé, čtvercové místnosti v bílých kalhotách na bílém polštáři a nehýbal se. Ostatní se na něho dívali, jako na obraz, mluvili o něm, ale nikdy ne s ním. Nikdo se ho nedotýkal, všichni na něho jen ukazovali.

Neměla jsem žádné omezení v tom, kde jsem se mohla a nemohla pohybovat, výjimku tvořila akorát Šifrova místnost. Nikdo tam nikdy nechodil, nebyl důvod.  Dětskýma ručkama jsem otevřela tlusté, kovové dveře a vběhla do místnosti, nerozsvítila jsem, v místnosti jsem se vyznala, jako ve svých botách.  Byla to čtvrtá ubikace, byla tvořena z čtyř postelí – ze dvou paland, čtyř skříni, dvou stolů a jedné, malé místnosti se záchodem a umyvadlem. Odsunula jsem vojenský vak o kousek doprava a zalezla pod postel, vak posunula na předešlé místo a čekala.

Zanedlouho se ozvaly kroky, přestala jsem dýchat, vmáčkla se na zeď pod postelí a doufala, že mě nenajdou. Místnost se probudila ve světle, ve škvíře mezi vojenskými vaky jsem si všimla vysokých, černě lesklých bot na tkaničky a khaki nohavic. „Broučku, Broučku… Kde jsi?“ šeptal mužský hlas. Najednou si začal klekat, všimla jsem si kolene a dlaní, jak se opíral o zem, hnědé, kudrnaté kadeře – díval se pod druhou palandu. Odsunul dva vaky a nic. Otočil hlavu, spatřila jsem škvírou zeleno-modré oči, široký nos a tenké rty, hrábnul mým směrem. Zatajila jsem dech. Odhrnul první vak a…

Už podruhé jsem se probudila, už jsme nebyli na cestě, ležela jsem v rohu nějaké místnosti, cítila jsem vlhko, slyšela déšť, ale nepršelo na mne. Čelo jsem měla orosené, oči zalepené ospalky, také mě někdo zabalil do spacáku, pod hlavou jsem měla složenou bundu a mé věci leželi opodál. Hádala jsem, že je poledne, prospala jsem tedy půlku dne. Chtěla jsem se zvednout, ale svaly vypověděli službu, zůstala jsem ležet, měla žízeň, měla chlad, bezmoc. Hledala jsem očima známky života, ale nikoho jsem neviděla, ani živáčka, pavouka, myš, mouchu, byla jsem sama zavřená v šedé místnosti s věcmi pod zašedlými látkami.

Podlehla jsem potřebě a opět zavřela oči.

Výskala jsem radostí, muž s kudrnatými vlasy, jehož jméno bylo Mír, mě držel v náruči, smál se, hlasitě. Hráli jsme na schovávanou a on mě našel, držela jsem ho pevně kolem krku, on objímal mé drobné tělo a šel se mnou skrze chodby do jídelny. Čas oběda.

Sice jsem nikdy nepoznala své rodiče, protože zemřeli, když mi byl necelý rok, ale přesto jsem otce měla. Měla jsem mnoho otců, Míra, který si se mnou hrával. Iwana, mladého vojáčka, který mě naučil číst, psát a počítat, byl jeden z mála, co to umění ovládal. Vlka, který se staral o moje bezpečí, brával mě ven, na povrch, abych viděla. Nasadil by pro mne život, věřila jsem mu. Drobka, který rozhodně nebyl drobek a už vůbec ne drobný. Vysoká postava s mohutným hrudníkem a rukama většíma, než byla má hlava. Byli tam i další, které jsem si pamatoval, ale i tací, jejichž jména jsem postupem času zapomenula. Všichni pro mě byli otcové, ale matku jsem neměla. Ta zemřela a nikdy se nevrátila.