Záloha 8

Kapitola první: Záchvat

„Vstávej." Zašeptal mi hlas ve snu, ale já ho ignorovala.

„Vstávej." Zopakoval hlasitěji. Stále jsem ho ignorovala.

„Vstávej." Pokaždé to bylo hlasitější. Ošila jsem sebou a snažila se hlas ignorovat.

„Sestro, vstávej." To nebylo ve snu, to bylo v realitě. Budil mě Šifra. Otevřela jsem oči a první, co jsem zahlédla, byly jeho bledé, kostnaté nohy. „Jdeme." Přikázal mi. Dloubnul do mě svojí dřevěnou holí, aby se ujistil, že jsem vzhůru a vyšel na cestu.

Musela jsem co nejrychleji uklidit své věci, dohnat Šifru a přitom neusnout. Půl noci jsem pouze seděla a kontrolovala Šifru, druhou půlku jsem se převaloval a pak mě Šifra probudil. Těsně po východu slunce. Vstávání za úsvitu, nekonečná chůze, zastavit se po západu slunce a spát chodit až pozdě v noci. To byla náplň našich dnů. Málokrát jsem se vyspala a ještě méně jsem se vyspala tak, že bych byla plná energie. Čím dřív dorazíme do Počátku, tím dříve se vyspím, tím dříve bude svět zachráněn. Marně jsem se těmi slovy uklidňovala, Počátek byl daleko, spánek též.

~

„Šifro, jdeme zase dokola!" Vykřikla jsem na něho skrze ranní mlhu. Jediné, co jsem viděla, byly Šifrovi tmavě hnědé vlasy a pár černých značek na jeho zádech. To, že chodíme dokola, jsem usoudila z toho potoka, kolem kterého jsem procházela. Jeho voda byla průzračná a chladná, mnoho potoků nemělo čistou vodu. Většina byla zabahněná, špinavá, šedá. Nedala se pít, tato voda však ano. A pila jsem z ní hltavě. Již podruhé.

„Nejdeme." Odpověděl tiše, že jsem jeho slova sotva zaslechla.

Šli jsme dokola, věděla jsem to. Šifra se rozhodl nečekat, jako vždy, zmizel mi zcela v mlze, zatím co jsem já pila z potoka. Hrdlo mě z chladné vody pálilo, každá kapka vody mi způsobovala bolest, ale přitom mě uváděla do extáze. Takhle čistou vodu jsem pila jen párkrát. Den předtím, ten den, a když jsem byla hodně malá.

Omyla jsem si vodou i špinavý obličej, krk a ruce. Zrovna jsem nabírala vodu do láhve, když jsem kromě chladivé vody na krku ucítila i chladný kov. Sevřelo se mi hrdlo, ale než jsem stačila vydat jedinou hlásku, někdo mi přiložil přes ústa dlaň.

„Pšš..." Zašeptal mi do ucha. Ani jsem se nehnula, tělo jsem měl ztuhlé, bála jsem se. Po světě chodilo mnoho lidí, pro které ještě válka neskončila. To, že je stále voják, mi napověděl nůž, který jsem měla přiložený na hrdle. Zbraně jsou zakázané, nože též. Přesně jsem věděla, co chce. Šifru, Šifra byl ten, který mohl vše ukončit, ale někteří to nechtěli. Můj úkol byl prostý. Ochránit ho, mladší sestra chrání staršího bratra.

Byla jsem sama v podstatě voják, po kapsách jsem nosila vystřelovací nůž, chtěla jsem ho vytáhnout, ale jakmile se má ruka pohnula, nůž se mi přitiskl více ke krku. „Nedělej to." Zašeptal znova, z kapsy mi vytáhl nůž, odhodil ho a tiše se zasmál.

„Ne, to ty to nedělej." Tentokrát jsem ten hlas znala. Byl to Šifra. Slyšela jsem ho mluvit za sebou a dle toho, jak ztuhnul muž, co mě držel, ho musel Šifra překvapit. „Pusť ji." Přikázal mu.

Moje tělo se nedobrovolně začalo otáčet společně s mužem, co mě držel. Šifra stál s ledovým klidem necelý metr za námi, v jedné ruce držel hůl a druhou volně svěšenou podél těla. „Ty jsi Záloha?" Srdce mi poskočilo. Ten muž nevěděl, kdo Šifra je. Musel to být obyčejný člověk, co Zálohu nikdy neviděl. Moc lidí je nikdy nevidělo.

Bála jsem se, že Šifra řekne svoji pravou identitu, ale místo toho to pouze odsouhlasil lehkým přikývnutím. „Číslo?" Opět mi nůž přiložil ke krku, raději jsem ani nedýchala, bála jsem se.

„Jsem Osmička." Chytré, Záloha Jedna až Sedm byla již dávno v Počátku. „Řekni, co chceš a pusť moji sestru." Šifra nezněl nebezpečně, ani přesvědčivě. Spíše to znělo, jako bych mu byla ukradená.

„Kdo je tohle?" Neviděla jsem, kam ten muž ukazuje, ale bylo mi jasné, že myslí mě. Nikdo kolem nebyl.

„To je má sestra. Pusť ji." Tentokrát mu to poručil.

„Jinak?" Výhružka.

„Mohu tě zabít, aniž bych si ušpinil ruce nebo tě mohu zabít a zašpinit si ruce."

„Vraždy jsou zakázané!" Tohle mi napovědělo, že mě ten muž nechce zabít, že chce Šifru nebo něco víc.

„Člověk nesmí zabít člověka," Šifra nad tím mávnul bez zájmu rukou.

Trhla jsem hlavou, abych dostala mužovu ruku ze svých rtů. Povedlo se to. „Osmička není člověk."

„Ne, ani nejsem živý, nelze mě zabít." Ve tváři se mu objevil ďábelský úsměv. Ale Šifru lze zabít.

Zavřela jsem oči, nůž se mi opět přitiskl na krk, tentokrát jsem i ucítila, jak mi projíždí kůži. „Prosím." Zachroptěla jsem.

„Zab ji a já zabiji tebe. Zab ji rychle a já tě zabiji pomalu, bolestivě, budeš mě prosit, abych tvé utrpení ukončil. Ale každým tvým slovem, výkřikem a slzou tvé utrpení prodloužím." Byl to ten děsivý hlas, který jsem do Šifry slýchávala při jeho záchvatu. „Zab ji pomalu a donutím tě, aby sis vyškrábal oči. Stáhl sám sebe z kůže a ukousal si prsty. Poté bych tě nechal ležet v moři. Ve slané vodě, zatím co bych šel do Počátku. Každým krokem by se tvé bolestivé výkřiky ztišovali, ale věř mi, že bych tě slyšel až v Počátku." Ten hlas mi naháněl husí kůži, vypadalo to, jako by mluvil ke mně, ale přitom mluvil k muži, který se pomalu rozklepal. Cítila jsem to. „Pokud ji nezabiješ, nechám tě tu pouze ležet zmláceného, polomrtvého. Dám ti šanci se zachránit. Vyber si."

Nebylo by to poprvé, co bych viděla Šifru někoho přizabít, ale nikdy nikoho nezabil. Řídil se smlouvou, ač člověkem nebyl, respektoval zákon.

Prosila jsem, aby mě ten muž pustil. Už jenom kvůli tomu, že jsem nechtěla zemřít. A kvůli ostatním. Šifra nesměl vraždit, ani ubližovat. Šifra byl spásou, ne zkázou.

Nůž se mi přestával zarývat do krku, začala jsem divoce dýchat. Vyběhla jsem od muže a postavila se vedle Šifry, konečně jsem se také mohla podívat na toho, kdo mě chtěl zabít. Jako první mě upoutali obdelníkové oči v barvě stříbra. Poté několikrát zlomený nos, a jako poslední tenké, tmavé rty. Oproti Šifrovi měl pokožku tmavou, zjizvenou, šlachovitou. Celkově vyhlížel nebezpečně, silně, jako voják.

„Kdo jsi?" Zeptala jsem se ho ze zvědavosti. Stála jsem před Šifrou, abych ho mohla chránit, ale neměla jsem jak. Neměla jsem nic, čím bych mohla Šifru chránit, zatím, co Šifra měl svoji hůl a oči.

„Napoleon. Podle jednoho malíře."

„Dobře, Napoleone. Odejdi odtud a přestaň nás sledovat." Šifra jeho směrem švihnul svojí holí. Řekla bych ta slova sama, ale já byla holka. Mě by muž jeho věku nebral vážně. Kolik mu bylo? Třicet let? Mohl by být mým otcem, ale už ne Šifrovým.

„Neodejdu." Usmál se, v ruce stále držel lesklý nůž s tenkým pramínkem mé krve. Pokud odejdu, tak jedině s váma dvěma." Nelíbilo se mi, jak na nás ukázal nožem, jak se přitom na nás díval a jak se usmíval.

„Cestujeme sami." Mlaskl Šifra a jak to u něho chodilo, obešel mě a vydal se na cestu skrze mlhu. Prošel kolem Napoleona, jako by neexistoval. Jako by nikdo existoval, jenom on. Vyběhla jsem za Šifrou, pozorně sledovala Napoleona a sebrala svůj nůž, který odhodil na zem. Přimhouřila jsem zrak, mračila jsem se, zatím co se on usmíval.

„Tak vidíte, už ne." Otočil se našim směrem, došla jsem k Šifrovi a zastavila se, jako on.

„Jdeme, Osmičko." Tentokrát jsem rozkazovala já. Chtěla jsem ho popohnat, ale on zůstal stát.

„Cestujeme sami, neslyšel si?"

„Slyšel jsem, ale odedneška cestuji s vámi. Taky se chci dostat do Počátku, chci vidět všechny Zálohy a počátek nového světa."

„Říkám to již potřetí, cestujeme sami. Pokud to nebudeš respektovat, udělám to, co jsem ti slíbil, pokud ublížíš mé sestře." Ten děsivý hlas se vrátil. Podívala jsem se Šifrovi do obličeje, nabíhaly mu černé žíly, na krku se objevovali černé značky. Dostával záchvat.

Prosím, ne...