Záloha 8

Epilog

„Promiň." Byla jeho poslední slova.

Stále si je opakuji, stále je slyším ve své hlavě a nemohu se jich zbavit. Nemohu se zbavit jeho hlasu, který byl smířený se svou smrtí, nedokážu se zbavit posledního pohledu jeho stříbrných očí, které v té chvíli tolik trpěly.

Jsou to už více jak dva roky, co Napoleon zabil Šifru, ale musel tím zabít i sám sebe. Od té doby se toho tolik změnilo. Plot chránící město byl stržen, většina lidí se shromáždila právě v Počátcích nebo v jeho blízkém okolí. Místo slum se staví dřevěné chatky nebo i větší budovy, které by mohly ubytovat přeživší. Pěstuje se obilí, zelenina, vědci zkoumají a zapisují vědomosti od Záloh do počítačů a knih. Otevírají se první školy. Svět se zkrátka snaží začít fungovat.

Nedokázala jsem se o sebe před těma dvěma roky postarat. Byla jsem zoufalá, zničená, nedokázala jsem s nikým mluvit a nemohla jsem spát, protože mě budil vlastní křik z nočních můr. Pach spáleného masa, řev trpícího Napoleona a Šifry... Bojím se toho ještě dnes.

Oporou v těch těžkých časech se mi stála Máma, která se svou kolonií brzy po smrti Napoleona dorazila. Špatně snášela oznámení o smrti Kevose, ale snažila se svou bolest v sobě dusit, aby mi mohla pomoci. Starala se o mě společně se Stormem a Bartem.

Přesto, že jsem kolem sebe měla tyto tři lidi a psa, kterého Máma přivedla. Byla jsem sama. Neměla jsem nikoho. Muž, kterého jsem brala jako bratra zemřel. A zabil ho muž, který mě opustil. Nechal mi tu však něco, co mi ho bude navždycky připomínat. A nemyslím tím Hroma.

Myslím tím dítě. Osm měsíců po smrti Napoleona přišel na svět jeho syn. Drobné, růžové dítko, které řvalo při narození snad silněji než jeho otec, když umíral.

Sama jsem při jeho narození plakala. Vzpomněla jsem si na Napoleona a na to, jak si přál být otcem a přivést na svět dítě. Přivedl ho, ale už ho nemohl vidět. Nedokážu proto určit, zda jsem při narození syna plakala ze smutku nebo radosti, že mi zde Napoleon někoho nechal.

„Jaké mu dáš jméno?" zeptala se mě máma.

Nedokázala jsem však odpovědět. Přemýšlela jsem celých osm měsíců nad jménem pro své dítě, ale netušila jsem. Bylo tolik jmen, které mohl syn dostat.

Napolen; po otci.

Sebastian; po muži, kterého jsem brala jako bratra, a který dokázal krotit Šifru až do své smrti.

Tyeran; jméno, které dal Napoleon svému smyšlenému synovi.

Vlk, Mír, Iwan, Drobek; muži, co se obětovali pro mou ochranu. Muži, co mě zachránili před umrznutím na krutém severu.

Xavier; který se jako poslední rozhodl ochránit mě před Šifrou.

„Nespěchej se jménem," řekla mi máma.

A tak jsem nespěchala. A ani po roce, co je můj syn na světě, nemá jméno. Je pro mě vším, ale přesto nejsem schopná dát mu jméno. Kdyby zde byl Napolen, tak má jméno ihned, nemusela bych ani chvíli přemýšlet, jelikož by jméno bylo na něm. Pojmenoval by ho s láskou.

Většinu svých dní trávím tím, že sleduji z verandy svého syna, jak si na trávě hraje s Hromem. Ten pes musí vidět, to, co v synovi vidím já - jeho otce. Pro Hroma byl Napoleon pánem a to malé dítě je mu tak podobné. Ty stříbrné oči, hnědé, lehce zvlněné vlasy, ten nos, ta ústa. To všechno. Nemá v sobě ani kousek mě, pouze svého otce. A o to těžší je žít s věděním, že je mrtvý.

A vím, že o smrti svého otce ví i to dítě. Učila jsem ho mluvit, neustále jsem opakovala ‚máma, máma', ale on se na mě podíval, probodl mě těma stříbrnýma očima a řekl to, v co jsem ani nedoufala.

„Tá-ta."

Toho dne mě můj syn podruhé rozplakal. Chytla jsem ho a pevně objala. Bylo to poprvé, co jsem mu to řekla: „Táta je mrtvý."

Vím, že to chápe, ale on už netuší, že Napoleonu smrt nechápu já. Stále čekám, že jednoho dne Napoleon přijde, že se usměje, že chytí svého syna a bude šťastný. Že budu šťastná já, ale ten den se nepřibližuje.

Po nocích chodím pryč. Věřím Hromovi, věřím v to, že mého syna ochrání. Chodím na hřbitov. Není tam pohřbeno moc lidí, převážně to jsou jen náhrobky se jmény a daty úmrtí. Napoleon leží vedle Sebastiana, u něhož je datum smrti nepřesné. To však nevadí, důležité je to, že tam jsou, že je mohu navštívit, že mohu cítit jejich duchy kolem sebe.

„Už začíná mluvit. Ví, že jsi mrtvý, ví, že jsi existoval, ale nikdy tě nespatřil...," říkám častokrát Napoleonovi.

„Nedávno oslavil první rok a přesto... Nejsem schopna našeho syna pojmenovat, Napoleone," polkla jsem a dotkla se studeného náhrobního kamene.

„Jaké jménu bys mu dal?" ptám se ho, ale neodpovídá mi.

Odcházím tedy od hrobu bez jména a s bolestí na srdci.

Každé noci tak ulehám do postele ke svému synovi, přitiskávám ho k sobě a děkuji Napoleonovi alespoň za to, že mi zde nechal jeho.

Nikdy mu však neprominu, že mě opustil.

-------

Zálohu 8 jsem začala psát v říjnu 2014. A nyní v listopadu 2015 ji dopisuji. Častokrát mě tato povídka pobouřila, co se týče toho, jak to dopadne. Hodněkrát jsem byla v koncích a hodněkrát jsem musela hledat skryté uličky, abych se vymotala z toho, jak jsem se do toho zamotala. Doufám a věřím, že se někomu tato povídka líbila. Děkuji za každý vote a koment, který mě popohnal k napsání kapitoly. Ráda bych také slyšela váš názor. Na celek, na tento příběh, na všechno. A předem vám za to děkuji.

A nyní by mě zajímalo... Dítě nemá jméno, sama jsem nedokázala vybrat jméno, které by měla Kira svému dítěti dát. Napoleon? Sebastian? Mír? Vlk? Drobek? Nebo snad Xavier či Kevos? Hodně lidí pro ni nebo kvůli ní zemřelo a mě by zajímalo, jaké jméno by podle vás dítě mělo dostat. Sice už nikde nenapíšu, jak ho Kira pojmenovala, ale chci znát váš názor.

Benji, která vám děkuje za vše.