Záloha 8

Kapitola dvacátá pátá: Plán započal

Moc se mi nechtělo vojákům věřit, že do podzemí tahají uprchlíky, co se snaží dostat do města. Ale byla to pravda. V jiných místnostech s provizorními postelemi se mísilo možná padesát lidí a to byla jen špetka z toho, co vojáci za těch pár dnů vyhnali kvůli Šifrovi, co je zabíjel na hranicích města.

Museli jsme s Napoleonem přespat právě na těch potem nasáklých postelích s ostatními, střežit si u toho navíc své jídlo, jelikož pár děcek pobíhající mezi postelemi pokukovalo po zavazadlech a nejspíše vyhledávalo cokoli, co by se dalo ukradnout.

Snažila jsem se ignorovat ostatní a vnímat pouze Napoleona, který do ubikace přišel až později poté, co si promluvil se svými bývalými kolegy, než byl jako jiní pověřen nalezení a zneškodněním Šifry.

„Bart mluvil přes vysílačku s velitelstvím. S evakuací započnou ihned zítra ráno, takže odpoledne bychom se mohli pokusit dostat sebe i Šifru do města."

„Jak?" zajímala jsem se.

„Storm, Bart a Xavier vylezou z bunkru s tím, že půjdou otevřít nejbližší bránu od města. Všichni vojáci z vnitřku budou vyčkávat v centru města, kde Šifrovi udělají volnou cestu až do místnosti se Zálohami. Tam se pak uzavře a přesnější plán na jeho zneškodnění nemám," zavrtěl hlavou.

„A co my?" Musela jsem v tom plánu mít místo. Prostě musela.

„Počkáme tady. Minimálně ty. Půjdu za ostatními a budu plnit svou povinnost. Stále jsem voják, jestli sis nevšimla." Neoznamoval mi to, ale přikazoval.

„Půjdu taky," namítla jsem.

„Tvoje přítomnost by mohla Šifru vymknout kontrole a vykolejit ho z trasy."

„On je snad pod kontrolou?" zeptala jsem se nechápavě.

Zamračil se, „víš, jak to myslím..."

„Já si naopak myslím, že bych mohla Šifru dovést až do centra. Má chuť zabíjet a mě ze všech nejvíc. Nalákám ho tam, vy ho zavřete, zabijete a já to budu moct alespoň vidět," navrhovala jsem vlastní plán, zatímco Napoleon odháněl jedno pětileté děcko v cizím jazyku.

Děcko se ho však drželo a brečelo. Nakonec si pro něj však přišel vlastní otec, zakřičel na Napoleona, ten vyplivl nadávku, ukázal nemilé gesto na otce a až pak zaměřil svojí pozornost na mě.

„Pitomý děcka," zasyčel.

S nahrbeným obočím jsem se na něho podívala, zmlkl a raději se začal věnovat zase plánu.

„Nechci, aby se ti něco stalo. Takže zůstaneš tady s... Uprchlíky," otřásl se.

„Jenže já chci jít."

Mohla se z toho rozpoutat hádka, ale Napoleon to ukončil jedinou větou: „To ať rozhodne Bart, ten tu velí."

„To je docela dobrý nápad. A zvýší to naše šance na úspěch." Napoleonovi spadla čelist. Čekal, že Bart můj návrh o nalákání Šifry zamítne, ale on souhlasil.

„Ale...," vyhrkl Napoleon.

Skočila jsem mu však do řeči: „Řekl si, že to rozhodne Bart a ten řekl jo. Já JDU."

A tím se musel pozměnit plán.

Bart, Storm a Napoleon půjdou otevřít bránu, následně se budou skrývat v postraních uličkách a budou tak kontrolovat Šifrovu cestu k centru.