Záloha 8

Kapitola druhá: Obchod

Kapitola druhá: Obchod

Bylo pozdě, Šifrovo tělo se dostalo do nekonečného třesu, upustil svoji dřevěnou hůl. Ta se dvakrát odrazila od země, než zůstala nehybně stát. Stihla jsem Šifru jen tak tak chytit, než se sesunul k zemi, jako hadrová panenka. Na dotek byla jeho kůže ledová, drsná, jako hadí kůže. Pomalu jsem si klekala na zem, držela horní část Šifrova těla v náručí a lehce se pohupovala dozadu a dopředu. „Bude to dobrý,“ snažila jsem se ho uklidnit. Od srdce, přes ruce až po prsty na rukou mu vybíhaly značky, každá pulzovala v jiné frekvenci a rozdílně zářily. Nejvýraznější byly na krku a hrudníku, k dlaním slábly.

Jak třes ustával, Šifra začal mumlat v cizím jazyce. Mluvil takřka bez přestávky, pohyboval prsty, jako by něco psal, škubal hlavou do stran a občas hodil celým tělem. Snažila jsem se ho udržet v klidu, ale přesto, jak byl hubený, byl neuvěřitelně silný a já měla s jeho udržením potíže.

„Pusť mě k němu,“ byla jsem zvyklá na to, že mi poroučel Šifra, nevadilo mi to, ale poslouchat rozkazy od někoho, kdo se mě pokoušel zabít se mi nechtělo.

„Ne! Vypadni odtud!“ vyštěkla jsem, zpevnila stisk kolem Šifry, ale stejně jsem měla problémy ho udržet.

„Jsem silnější, udržim ho,“ otevřel náruč, jako by čekal, že mu bratra v klidu předám a budu sledovat, jak mu podřízne krk. A jak mu pak skočím do náruče, aby mohl podříznout ten můj.

„Jdi pryč!“

Neodešel, ale zůstal tam sedět. Zavřel svoji náruč, sledoval mě stříbrnýma očima. Připadalo mi, jako by se v těch očích přelévalo roztavené stříbro. Z jedné strany na druhou. Stříbro svým přeléváním nabíralo nečistoty a to vytvořilo malé, černé tečky v očích, které svým způsobem byly strašidelné. Ale také zcela nádherné a netradiční. 

„Nebezpečí…“ zašeptal Šifra.

Zpozorněla jsem, bylo to poprvé, co jsem v záchvatu jeho slovům rozuměla.

„Dej si pozor…“ pokračoval hlubokým, melodickým hlasem.

Napoleon zvedl bradu výše, pootevřel rty a olíznul si je, možná se zdál, jako veliký, nebezpečný a silný. Ale všimla jsem si, že se lehce chvěl.

Doufala jsem, že Šifra dokončí větu, ale nedokončil, místo toho se zcela uvolnil a usnul, byl opět na několik hodin pryč a já v hlavě měla větu s varováním, která však nebyla dokončena a já se mohla bát čehokoli. Ostatně, jako vždy.

„Na co si máš dát pozor?“ zeptal se Napoleon a upřel na mě zrak.

„Nevím.“ Zašeptala jsem a hlasitě polkla.

Položila jsem Šifru na zem, zvedla se ze země a přitom koutkem oka pozorovala Napoleona, každý jeho pohyb, nádech, výdech, mrknutí. Nesmělo mi nic uniknout, nesměl nic provést mému bratrovi.

Hledala jsem dřevo, na oheň. Potřebovala jsem se zahřát, tělo jsem měla zalité studeným potem, měla jsem hlad a teplo by prospělo i Šifrovi. Sebrala jsem ze země zrovna pár klacků, když jsem si všimla, že se Napoleon pohnul.

Ztuhla jsem, sebrala ze země v tichosti jeden kámen a čekala, co udělá. Stáhnul ruku nad Šifru. Prsty lehce rozklepané, držel je nad jeho páskou. Chtěl mu ji sundat.

Zmocnil se mě strach, mohla jsem Napoleona nechat, aby pásku sundal a zešílel nebo jsem ho mohla zachránit.

Jeho ruka se pohnula, nebyla ani centimetr od Šifrovi pásky, udělala jsem krok do strany, pro lepší výhled.

Prsty chytil pásky a byl připravený trhnout. Ztuhnul, bál se? Chytila jsem silněji kámen.

Chtěl trhnout rukou, když jsem proti němu hodila kamenem.

Trefil ho do krku, vytvořil na něm mělkou, krvavou ránu, která očividně musela bolet víc, než jsem si původně myslela.

Napoleon mě zděšeně sledoval, rty pootevřené, ruku na krku. „Proč si to udělala?“

„Buď tahle rána, nebo vyškrábání očí a stáhnutí z kůže.“ Pronesla jsem ledově chladným hlasem bez jediného pocitu.

„Cože?“ Nechápal.

Ignorovala jsem ho. Šla jsem sebrat dříví ze země a položila ho poblíž Šifry, vyskládala jsem ho do hranice, kterou bych mohla podpálit, zatím co jsem byla probodávána ledovými pohledy Napoleona.

„Odejdi.“ přikázala jsem mu.

„Nechci.“ prohlásil.

„Pokud neodejdeš, budu tě muset zabít.“ upozornila jsem ho společně se zlomením jedné větve.

„Proč tolik chceš, abych odešel, když ti mohu nabídnout výhodný obchod?“ zvedla jsem zrak, nedůvěřivě si ho přeměřila a kousla se do rtu.

„Co můžeš nabídnout?“ hodně často jsem směňovala boží, jídlo za oblečení, dříve jsem vyměnila většinu zbraní za dostatek teplého oblečení na sever a kompas. Bylo to v období, kdy se zbraně zakázali.

„Kolik je ti let?“ zcela odbočil mimo téma, nechápala jsem.

„Proč to chceš vědět?“

„Kolik je ti let?“ Zopakoval svoji otázku s povzdechnutím.

Dlouho jsem mlčela, mezitím jsem křesadlem získala jiskru a podpálila tak suché listí, od kterého později chytlo dřevo.

Oheň se odrážel v Napoleonových očích, tentokrát mi připadalo, že v očích nemá stříbro, nýbrž směs různých kovů, které se neustále přelévali a mísili dohromady. „Bylo mi šestnáct let.“

„To už jsi dost stará,“ usoudil.

„Stará? Kolik je tobě?“ Utrousila jsem se zamračením. Lidé si měli mladých lidí, jako jsem byla já, vážit. Nebylo nás mnoho, většina z nás zemřela, jako malá, druhá většina se skrývala.

„Dva a třicet.“ mým otcem by tedy být nemohl, ale vypadal starší. Mohlo to však být tou špínou, jizvami a vráskami.

„Řekni mi, jaký obchod chceš provést a pak odejdi,“ procedila jsem skrze zuby již nervózně. Nahmatala jsem Šifrovu ruku. Byla ledová, ledovější, než vzduch, mrtvolná, bez jediné známky života.

Napoleon se usmál, odhalil tim lehce nažloutlé zuby. „Můj obchod spočívá v tom, že neodejdu.“

„Mluv, čím dříve odmítnu tvůj obchod, tím dříve odejdeš!“ jeho přítomnost mě znervózňovala, naháněl mi strach.

Zeširoka se usmál, zamrkal stříbrnýma očima a posadil se proti mně u ohně. Loktem se podepřel o chladnou zem, natáhl si nohy a celkově se zdál, jako by měl něco špatného na srdci.

„Mluv.“ Přitvrdila jsem.

„Jsi mladá, ale přesto tak stará,“ zavrtěl hlavou s povzdechem. „A já jsem starý… A dvakrát tak starý,“ dvojnásobně si povzdechl.