Záloha 8

Kapitola sedmá Jako cibule

Kapitola sedmá: Jako cibule

Podle toho, jak se kolem mne střídali Šifra s Napoleonem, jsem usuzovala, že uběhli dva dny. Měla jsem neskutečný hlad, tělo se mi už tolik netřáslo, ale všechny svaly jsem měla rozbolavělé a jediný pohyb byl, jako po běhu marathónu. „Bolí to,“ zasténala jsem ve chvíli, kdy jsem se snažila přetočit z levého boku na pravý. Když byl Šifra s Napoleonem venku, spala jsem, když byli uvnitř, poslouchala jsem jejich rozhovory, bylo to zvláštní. Se mnou Šifra takřka nikdy nemluvil, a pokud vyprávěl, vyprávěl zlé příběhy. S Napoleonem mluvil o jiných věcech, o tom, co bylo předtím, než se stal Zálohou – jak si Napoleon myslel – a o tom, jak vlastně funguje jeho myšlení.

„Je to jako… Jako bys slyšel rozhovory všech lidí na planetě, jako by do tebe někdo neustále hučel a ty bys nedokázal myslet na nic jiného, než na to, jak ty myšlenky roztřídit. Je jich tolik, že jim nerozumíš, a tak nevíš, kam je přiřadit.“ pověděl tichým hlasem, vážným, ne tím strašidelným.

„Stal si se Zálohou dobrovolně?“ Napoleon mu pokládal je otázky týkající se Šifry, jeho minulosti, budoucnosti, jeho schopností.

„Ne, musel jsem,“ bylo to, jako kdyby mluvil někdo skrze Šifru, jako by byl spojníkem mezi Napoleonem a mým pravým bratrem, který někde uvnitř Šifry umíral. „Nebylo to mé rozhodnutí.“

„A čí?“

„Osudu.“

Jindy zase vyprávěl Napoleon, ten toho zažil více, než já se Šifrou. Bojoval ve válce, sledoval, jak jeho nepřátele i přátele pdají v boji, byl mezi prvními, co odložili zbraně a také procestoval kus světa. Byl v Počátcích, odtamtud však odešel hledat svoji rodinu a přátele, kteří přežili, neúspěšně. Vracel se tedy do Počátků a v tom narazil na nás.

„Držel mi u hlavy zbraň ráže 22. Kdyby jen pohnul prtsem, můj mozek by se válel někde v bahně na východě země. Šikmooký parchant, zabil desetileté dítě, které prchalo do bezpečí, nemilostně ho střelil do krku a sledoval, jak se dusí vlastní krví. Neměl jsem zbraň, ale přesto jsem na něho zaútočil, ale muž se zbraní je vždy silnější. Donutil mě kleknout si, mlel něco cizím jazykem a přitom mě dloubal zbraní do hlavy.“ Třetí noci vyprávěl Napoleon. Stále jsem slyšela déšť, zem se otřásala, hromy burácely, bouře byla delší, než jsem očekávala.

„Nepotřebuji být génius na to, abych věděl, že si přežil… Takže?“ odkašlal si Šifra.

„Ve válce si mohl mít jednoho nepřítele u nohou, ale sám si vždycky měl tři další nepřátele za zády. Vzali ho brokovnicí do zad, Padl na mne, jako shnilá hruška, spadl jsem na zem a dokázal mu vyrvat z mrtvolné ruky zbraň dříve, než ke mně střelec vůbec přiběhl. Ležel jsem tak v tom bahně, držel v rukou zbraň a přitom mířil na toho, kdo mě zrovna zachránil. Jeho brokovnice nabitá nebyla, ale za kalhotami měl další zbraň, viděl jsem ji. Měl jsem výhodu, já měl nabito, vystřelil jsem.“ Měl to být další důvod, proč Napoleona nenávidět, ale nemohla jsem. Ten člověk mu sice zachránil život, ale jen proto, aby mu ho mohl následně vzít sám. Napoleon byl však rychlejší, měl štěstí.

„Kolik si jich zabil?“ optal se později Šifra Napoleona.

„Asi šedesát,“ odpověděl mu po delším rozmýšlení.

„A kolik z nich bylo madší, než Sestra?“ bála jsem se počtu, který Napoleon řekne.

„Přes deset,“ zašeptal, jako by snad věděl, že jejich rozhovor slyším. Stáhlo se mi hrdlo, bylo to, jako by mi z ničeho nic Napoleon do těla vypálil deset kulek, d různých částí těla, desetkrát jsem umírala.