Little Styles

39. The short end

PŘEČÍST ASPOŇ PRVNÍ DVA BODY!!! 

1) napsala jsem konec který jsem měla naplánovaný posledních pár týdnů a nic jsem nezměnila. konec je napsán celkem uzavřeně, takže to v podstatě končí. (jako první série)

2) ti co nechtěli, abych napsala druhou sérii, prosím, nečtete to co je na konci napsáno kurzívou abyste měli definitivní konec.

3) děkuju všem co se mnou vydrželi tak zatraceně dlouhou dobu, zbožňuju vás a děkuju za podporu.

4) @VikiBlack (všechno nejlepší k zítřejším narozkám!!:)) 

5) @verull_styles omlouvám se, že jsem nepřidala a rozbrečela tě:D:D:D

UŽIJTE SI ČÁST!! druhá série v komentech:))

Tohle čekání bylo víc jak skličující. Žaludek jsem měla sevřený a úzkost převzala vládu nad mou myslí.

Pevně jsem v rukou svírala lem svého trička až mi zbělaly klouby. Nemohla jsem uvěřit, že se tohle znovu opakuje. Odchází a vrátí se kdo ví za jak dlouhou dobu.

Ale tentokrát ho stihnu zarazit, nebo ne?

Myšlenka na to, že nás zase od sebe oddělí jeden oceán mě bodla do ňader jako tisíc nožů.

Vždycky to bylo mezi námi komplikované, ale my to nějak vyřešili, jenomže dnes? Jestli ho nezastavím, bude konec. Nejsem si jistá jestli nanovo dokážu snést tu trápení při čekání na něho. Nebudu už moct čekat, protože se zdá, že jsem na něho trpělivě, avšak bolestně čekala už věčnost.

A pořád to není dostatečné.

Jako by vesmír šel proti nám.

Do cesty se nám postavilo už tolik, ale jestli to nevyjde dnes, nevidím už cenu v tom pokračovat. Marně se snažíme spravit to, co už spravit nejde. Náš vztah měl už mnoho nepřátel. Vzdálenost. Podvody. Lži. Svatba. Ale stále tu je ještě jeden nepřítel. Nepřítel, kterému nedokážeme uniknout. Čas.

Musím ho získat, nebo jsem ztracená. Dostala jsem poslední šanci. Která za přesně sedm minut vyprší.

Podpatkem jsem roztržitě klepala o podlahu a v hlavě si představovala ty nejhorší situace, které mohou nastat.

Zaynovy rty byly stisknuté do úzké linky a celou cestu mlčenlivě řídil. Očividně hluboko ponořený ve svých myšlenkách.

Pohled mi znovu zabloudil k digitálním hodinkám na palubě vozidla.

Tři minuty.

"Bože, mi tam nedojedeme. Nezvládnu to. Odejde." do očí se mi nahrnuly slzy snad asi po sté za dnešní den. Hlas se mi třásl stejně tak i moje tělo. Začala jsem pomalu, ale jistě propadat panice.

"Car, uklidni se. Už tam skoro jsme. Musíš být vyrovnaná, abys mohla jednat rozumně." pronesl klidným hlasem Zayn, jakoby mě tím byl schopný upokojit.

Je vůbec možné se uklidnit? Vždyť mě od dalšího nejbolestnějšího dne v mém životě mě dělí doslova jen pár minut. Jestli to nestihnu, tak se můžu definitivně rozloučit s tím, že se moje děti narodí do úplné rodiny, nebo i s tím, že znovu ještě někdy uslyším jeho melodický hlas.

Všechno mě znervózňovalo. Každou sekundou mě štípaly oči víc a víc. Kapky deště dopadající na přední sklo auta, přes které jsme nyní viděli rozmazaně, mi připomínaly slzy, které se budou pravděpodobně za chvíli kutálet po mých tváří.