Little Styles

8. Lunch? Ok.

Ani jsem si neuvědomila, že mi po tváři stékají slzy. Ta vzpomínka ve mě vždy vyvolá tolik pocitů. Tolik bolesti. Kéž by jsem byla ten večer zalezlá v pokoji a trucovala, místo toho abych šla kalit. Ale na druhou stranu je Darcy to nejlepší, co mě mohlo v životě potkat..hned po tom chvilkovém pobláznění do Harryho. Tehdy jsem si skutečně myslela, že je to pravá láska. Opravdu jsem se zamilovala, ale jakmile jsem sOe druhé ráno probudila sama v prázdné posteli, všechen ten nádherný pocit vymizel a já zůstala se zlomeným srdcem...opět. A ten šok, když jsem v třesoucí se ruce držela těhotenský test. Na ten nikdy nezapomenu. Nikomu jsem se o tom nemohla svěřit. Měla jsem strach. Bylo mi teprv šestnáct a musela jsem se starat o dítě? Vždyť já sama byla pořád dítě. Claire byla jediná osoba, které jsem věřila. Ikdyž na povrchu byla namyšlená slečna populární, uvnitř byla anděl. Hned jak jsem ji to řekla, snažila se všemi způsoby kontaktovat Harryho. Byla to zlatý člověk. Pomáhala mi se starat o to dítě a pečovala o mě. Chybí mi. Už nikdy si nenajdu kamarádku jako ona.

Z přemýšlení mě vytrhlo zaťukání na dveře. Rychle jsem si setřela slzy, zalezla pod peřinu a vyzvala dále.

Uslyšela jsem lehké cvaknutí dveří. A hned na to tiché kroky na podlaze.

"Jsi v pořádku?" ozval se Zayn.

"Jo, jen mi je trochu špatně." zachraptěla jsem, abych zamaskovala svůj zlomený hlas. Vykoukla jsem zpod mého hnízda. "Všichni jdeme na oběd, jdeš taky?" stál u zrcadla a upravoval si vlasy. Pousmála jsem se. Narcis. Na oběd? Jak dlouho jsem tu ležela? "Jo, dejte mi chvilku,"

"Čekáme u recepce." řekl a zabouchl dveře.

S namáhavostí jsem vstala a dala se trošku do pořádku. Namalovala jsem se, oblékla se a trošku se navoněla. Ještě jsem se v odraze zrcadla vyfotila a hodila to na twitter.

Vystoupila jsem z výtahu, ani jsem nepostřehla a Louis už mě za loket tahal ke vchodu. "Dejte mi chvilku?" odfrkl ironicky. "Jo, přesně. Chvilku." věnovala jsem mu sladký úsměv. Hodil na mě vražedný pohled a nic neříkal. "Nemůžu za to, že ti špatně běhaj hodiny." pokrčila jsem rameny. Nastoupila jsem do auta a Niall se na mě díval naprosto otřesným způsobem. "Co je snad dneska Mezinárodní den zavražděte CaroLyn?"pronesla jsem ironicky a obočí mi vyletělo snad až nad čelo. "Mami! Strejda Harry mi koupil medvídka!" zapištela Darcy a nadšeně mi ho strkala pod nos. "Ten je ale zlatý, co?" vynutila jsem ze sebe úsměv. "Kdo? Harold nebo méďa?" opáčil Zayn. Věděla jsem, že na to co ráno viděl jen tak nezapomene. Darcy zvedla hlavičku a s očekáváním na mě hleděla, jakoby se nemohla dočkat odpovědi. "Ovšem že ten méďa." procedila jsem skrz zuby. "No dovol!" vyhrkl Harry "Co zas máš za problém Jasonová?!"

Nemohla jsem tomu uvěřit, on se chová jako by se včerejší událost vůbec nestala! Kam se podělo to jeho sladké 'děkuji'?!

"Ty, ty jsi ten problém!" ukázala jsem na jeho hruď. "Zvláštní... na to že jsme úplně odlišní, jsme na tom docela stejně." odsekl. "Neříkej." odfrkla jsem. "Už jsem řekl." "Bože, ty jsi debil!" protočila jsem oči. "Opět velmi originální, Jasonová."

Už jsem chtěla spustit další nadávky, ale zasáhl Liam. "Nech toho!" okřikl nás. Darcy to jen mlčky sledovala a Louis se na tom zase bavil tak dobře jako minule. Uraženě jsem založilana hrudi a zavrtala se, co nejhlouběji do sedadla. Počas jízdy jsme si s Haroldem vyměňovali vražedné pohledy a Liam se na nás jenom mračil přes zpětné zrcátko. "Dejte si mír." poručil. "Nikdy." "Ani za milion let." zamručel. "Jako bych o to stála." odsekla jsem. "Myslíš že já jo? S takovou furii jako ty, bych si už mohl začít kopat hrob." "Klidně ti na náhrobní kámen investuju," sykla jsem. "Děkuju, ale rád bych, aby byl použitelný." výsměšně se uchechtl. Zhluboka jsem se nadechla.

"Ty-"

"A dost! Jestli toho nenecháte, vyhodím vás, kdo vás má jako poslouchat?!" zvýšil hlas Liam a Zayn souhlasně zamručel. "Ale já nemůžu za to, že tu ten je idiot." ukázala jsem na něho. "Ty si taká nevychovaná, nevíš že prstem se neukazuje?" zlost se ve mě doslova vařila, klidně bych se v tu chvíli vsadila, že jsem ve tváři totálně rudá. Už jsem se chystala na něho skočit a vydloubat mu oči z důlků, ale auto najednou prudce zastavilo. "Vypadněte!" procedil skrz zuby Liam. "Jo, vypadni. Aspoň tu zas bude po dlouhé době čistý vzduch, začíná tu být pěkně dusno." řekla jsem uštipačně. "Chceš tím říct, že jsem teplý?!" vybuchl. "Konec! Vystupte!" obešel Liam auto, chytl ho za ruku a vytáhl ho ven i semnou. "Co to-" nechápali jsme. No, ale já pochopila ihned jak se auto rozjelo. "Ale no tak, to nemyslíš vážně. Nenechavej mě tu s ním samotnou." zakřičela jsem zoufale. Stejně mi to bylo houby platné, neuslyší mě. Rozhlédla jsem se a okolo mě byly jen stromy. Proboha, kam to chtěli jet na oběd? Do tropického déštního pralesa?

V tuhle chvíli mě nenapadlo dělat nic jiného než sednout si a trucovat nad svým zatraceným životem. Dokonce ani moje vlastní dcera nic nenamítala. Zkurvenej život. Harold chodil pořád dokolečka jako by nás tím dokázal dostat domů. "Můžeš toho nechat?" zamračila jsem se. "Lepší než sedět a nic nedělat." odsekl. "Máš aspoň mobil?" zeptala jsem se. "Hele, jestli si chceš zajít na instagram, tak použij svůj. Copak nemáš mobil?" "Nechala jsem mobil v tašce, která teď momentálně je pod sedačkou, na které sedí Darcy, která teď je v autě, které nás před pěti minutami vysadilo uprostřed silnice v nějakém zapadákově. Takže ne, vážně nemám mobil." řekla jsem s menší dávkou sarkazmu.

Vytáhl si mobil z kapsy a přiložil si ho k uchu? Tak tohle jsem nepochopila. On má snad Paula na tísňovém volání?

"Není signál.." stiskl rty so úzké linky.

"Božínku, tebe napadlo někomu zavolat?" ironicky jsem se zasmála. "Sklapni." "Tak jdem." zavelel a já si jen povzdychla.

Šli jsme nějakou cestou, která pak končila útesem, proto jsme se museli vydat lesem, neboli spíš džunglí. Styles se u toho ještě snažil chytit signál. Takže..fakt boží den. Úplně akce století, vyrazit si s One Direction na oběd.

Rukou jsem odhrnula pár větví nějakého stromu, které mi překáželi v cestě. "Jak dlouho ještě půjdeme?" zakřičela jsem na Stylese, protože byl ode mně poměrně velkou vzdálenost. "Dokud se nedostaneme aspoň do okruhu jednoho kilometru od civilizace." řekl jakoby nic a šel dál. "Jdeme už asi tři hodiny, slunce je nastavené snad na 40 stupňů celsia, jsem unavená, podpatky od Channel se mi nepříjemně zaryvají do bláta téhle zatracené bažiny a moje vlasy jsou rozcuchanější než kdy dřív...Tak prosím, zavolej na linku bezpečnosti než uboze doufat, že se ti Paul ozve." řekla jsem a najednou nebe zahřmělo až jsem od leku nadskočila. "Bože. Prosím ne," hlesl Harry a v tom se z spustil déšť. "Pohni zadkem!" mávl na mě rukou a rozběhl se. Voda dopadající na mě byla po tom horku tak osvěžující, že jsem tam prostě zůstala stát a užívala si to. "Co to děláš? Jseš snad jebnutá?!" zakřičel a pomalu se vracel pro mě. "Jsem v poho." zasmála jsem se, ale ve skutečnosti se se mnou všechno úplně točilo. "Oh, Harry, myslím že.." chytila jsem se za čelo a klopýtla jsem. Měla jsem pocit jakoby mě gravitace nedržela a já se jen tak zřítila k zemi. "CaroLyn!" vyhrkl Harry a rozběhl se pro mě. "Nechápu proč se s tebou zahazuju." zamumlal. Zvedl mě ze země do své náruče a běžel se mnou někam. "Bože ty hoříš." zaklel. Myslím, že to bylo to poslední, co jsem slyšela protože jsem pomalu začala ztrácet vědomí...

Takže omlouvám se za dlouhodobou nepřítomnost, protože jsem zvažovala pro a mínus tohodle příběhu a jestli má cenu to psát a taky jak budu pokračovat a tak a došla jsem k závěru že měním celý děj a nebudu pokračovat v původním plánu a tak jsem smazala ukázky v prologu...Takže no, nic. Doufám, že jsem nikoho tímhle dílem nezklamala. -Ann ;33