Strážce majáku

Říjen 1926 - Den první

Říjen 1926, ostrov

Den první

Za brzkých ranních hodin se studená bílá mlha líně převalovala nad hladinou moře, které svým šeptem a šuměním něžně probouzelo poklidně spící racky, jenž se choulili ve skulinách kamenitého svahu na západní straně ostrova. Vrcholové světlo majáku se ze všech sil snažilo protáhnout mlhovinou, aby sloužilo svému hlavnímu účelu – oznamovalo lodím přijíždějícím k evropskému kontinentu, že se zde v moři nacházel útes a následně mělčina, která pro velké obchodní parníky a jiná plavidla s hlubokým ponorem mohla být velmi nebezpečná.

Strážce majáku George Langmann vykročil toho rána poněkud pověrčivě pravou nohou ze služebního domku stojícího v těsné blízkosti světla tyčícího se několik desítek metrů nad ostrovem. Zhluboka nabral do plic svěží vzduch, který ho uvnitř hrudníku mírně polechtal, proplet prsty rukou a protáhl si paže dlaněmi vzhůru. Než za sebou nechal zabouchnout dveře sáhl na skobu pro čepici se štítkem, nad nímž se pyšně skvěla výšivka malého majáčku obklopeného ratolestmi. Usadil si ji na hlavu a trčící mírně se kroutící pramínky vlasů kolem uší si pečlivě nastrkal pod čapku. Prve upřel svůj pohled k rohu pro mlhový signál, který se měl co nevidět rozeznít. Sáhl proto do kapsy pro stopky. Svíral v dlani malý hodinářský přístroj, jenž sepnul v momentě, kdy doznělo první pronikavé zatroubení. Jakmile prvotní dunivý tón se nesl do dáli, rozběhla se ručička po obvodu ciferníku. Když minula desátou vteřinu, roh vyloudil další signalizační tón. Ručička stopek doběhla nakonec k padesáté sedmé vteřině a zazněl poslední signál. Mlhovka fungovala přesně. Langmann spokojeně popadl koště a jako každý den vyrazil k dřevěnému molu, které se táhlo ještě několik desítek stop od břehu do moře.

Jak smetával nános dlouhých zelených řas a kudrnatých plátků chaluh zpět do houpavé slané vody, které se během nočního přílivu vyplavily a namotaly na dřevěná prkna, koutkem oka zachytil cosi nezvyklého. Chloupky na předloktí se mu v nepříjemné předtuše naježily. Stáhl si proto rychle vyhrnuté rukávy. Pod lávkou mola zahlédl lidskou ruku. „U všech škeblí!" leknutím uskočil strážce. Rychle se zapřel o násadu koštěte, aby nezavrávoral do slané vody. Hřbetem ruky si musel promnout zrak. Na okamžik málem uvěřil, že ještě stále sní a že bílý den je jen převlečená hluboká noc.

Zvědavost mu však nedala, aby se znovu nepodíval pod molo. V jemném písku pod hladinou spatřil čísi pobledlou útlou paži. Čím více se skláněl, tím víc nabýval dojmu, že si s ním po letech strávených o samotě na majáku pohrává mysl. Chytil se za srdce a zhluboka lapal po dechu. Zrak upíral k tělu dívky v šatech s jemnou krajkou na límečku, které splývaly s hladinou. Dlouhé tmavé prameny vlasů ji jako sluneční paprsky obklopovaly tvář bílou téměř jako pěna při pobřeží. Mořská panna, pomyslel si. Strážcova racionalita ale i tentokrát převládla nad pohádkářstvím a duchařinou. Seběhl proto k dívce s bušícím srdcem, aby se přesvědčil, že zdánlivý přelud byl skutečný.

Ve vysokých holínkách se pustil do mrazivě chladných vlnek, které dorážely k písčině. Dívku se mu lehce podařilo dostat od dřevěných sloupků lávky na břeh. Když zaklekl do vlhkého písku, natáhl se po těle. Prsty nahmatal nejdříve volány suknice, a nakonec i zkřehlé prochladlé tělíčko s naskočenou husinou. Podebral ji opatrně a odnesl do tepla svého služebního příbytku.

Slyšel za sebou, jak mlhovka troubí svou druhou ranní signalizace.

...

Dívka tiše oddechovala v posteli volného pokoje Langmannova domu pod vrstvou peřin a dek, které stráže majáku postupně nahříval u kamen, a které na ní naskládal, aby se co nejrychleji její zkřehlé tělíčko zahřálo a studená krev neproudila srdcem, které muselo být jistě v šoku.

Když George Langmann skončil se zběsilým ohříváním, nervózně posedával v rohu místnosti ve starším rozklíženém fotelu. Co se to děje? Co se stalo? Kde se vzala? Pokládal si otázky starostlivě, a přitom si třel dlaně o stehna. Bylo zvláštní, že ji našel jako jedinou. Nikdo jiný, než záhadná dívka se při břehu nevyskytoval. Co když, ji někdo do vody pomohl? A co, když si to udělala sama? Pro zahnání šedých mračen v mysli se jal pročítat deník majáku, který měl na starost stejně jako jeho předchůdci. Kožené desky nesly svědectví svého času. Ohmatané. V jednom z rohů spálené a umazané od popela tabáku. Odřené a mnohokrát provlhnuté. Hřbet popraskaný a švy vyspravované. Nicméně stále pevně chránily obsah uzavřený v nich. První blok stran tvořily zápisky nanesené na pergamen, ale již další poznámky strážci zapsali na papírové listy. Obracel stránku za stránkou. Čas minulý mu tak protékal mezi prsty, až narazil na první volnou dvoustranu, která v tichosti vyčkávala, až bude hodna nového záznamu. Strážce se nedokázal vůbec na čtení soustředit. Oči mu od textu často utíkaly k přikrývkám, které se nadzvedávaly spolu s hrudníkem slečny, kterou mu moře až k prahu přineslo.

Nezdá se mi to jenom? Hlavou mu vířilo spoustu otázek, na které nedokázal v tu chvíli jistě a pevně odpovědět. Nestává se ze mě už pomatený hlídač majáku? Ale na halucinaci byla dívka příliš hmatatelná a krásná. Nicméně se pro jistotu zatahal za vousy na bradě, jako by nevěřil ničemu, co na vlastní oči sledoval. Jak nejistě předpokládal, bolest mu projela kůží mezi prsty. Takovou jemnou dívčí tvář by si vysnít sám nedokázal. Odkud se tedy vzala?

Přemítání Langmanna přerušilo tiché odkašlání, které se krátce ozvalo zpod peřin. Okamžitě odložil zápisník, popadl namísto něj hrnek s hřejivým černým čajem a sklonil se nad vysíleným děvčetem. Pomohl jí se posadit a polknout pár doušků. Dívku neohrabaně podpíral. Držel malátnou dívku, jako kdyby svíral jen dětskou hadrovou panenku. Silné podchlazení způsobilo své – prakticky nevěděla o sobě natož o světě kolem ní.

Sotva dokázala otevřít oči, a když se o to s velkým přemáháním pokusila, světlo místnosti s dokořán rozevřenými okenicemi ji natolik oslepovalo, že nebyla sto ani rozeznat jednotlivé předměty ani jejich obrysy. Navíc se s ní celý svět houpal, jako kdyby plula na vratké kocábce půlnoční bouří hluboko v oceánských vodách. Strážce ji znovu zakryl hřejivými dekami a záhadná dívčina se opět ponořila do hlubokého spánku.

Při odchodu z pokoje mu bezděčně padl pohled na vlastní odraz v prasklém zrcadle zavěšeném u dveří. Už delší dobu se takto neviděl. Strništěm porostlé tváře mu přidávali na věku, ale co komu sešlo na jeho vousech. Až doposud trávil celé dny o samotě. Bez přátel, příbuzných či nadřízených, kteří by po něm vyžadovali předpisově hladké líce. Čím déle však zíral zasmušile do zrcadla, tím více nabýval dojmu, že bylo načase, aby opět vzal do ruky břitvu a znovu si připomněl, jak vlastně vypadá pod oním pomyslným lišejníkem.