Strážce majáku

Říjen 1926 - Den sedmý

Říjen 1926, ostrov

Den sedmý

Uběhlo pár dní a ztroskotanec Emily začínala nasávat osamělého života strážce majáku. Denní chléb Langmannův měla příležitost pozorovat z první řady. Jak říkal sám George, Emily klepala ještě nějaký čas kosu, a ač její zesláblé tělo chvílemi bojovalo se zimnicí, tváře pomalu začaly chytat zdravou ruměncovou barvu. Strážce se pro ni snažil chystat výživné pokrmy ze surovin, které ve skladu našel. Žel bohu množstvím ovoce či zeleniny už nedisponoval. Zásobovací loď již měsíc k ostrovu nepřiplula a v písčitém podloží se téměř nic vlastního pěstovat nedalo. Musel si vystačit jen s tím, co zrovna měl nebo ulovil. Emily mu však i za to byla velmi vděčná. Snažila se k němu chovat, co možná nejmileji, i když Langmanna neopouštěl pocit, že se ho bojí a straní se mu, kdykoli jen může.

Langmann se starým ale dosti bytelným prutem vyrazil k západnímu kamenitému svahu. Opatrně sestoupil k mořské hladině a jen ledabyle nahodil udičku. Položil se na záda, jak mu to jen balvany dovolovaly, zavřel oči a naslouchal neustávající šplouchání masy vody.

Jestli existují kouzla či nějaká magie, tak jsou určitě v mořích a oceánech. Není nic věčnějšího a staršího. Většího a moudřejšího. Cokoli zanikne skončí pod vodou. Vzpomněl si, jak kdysi v novinách četl o místě zvaném Atlantida. A ta voda si pak přebere veškeré vědění. Langmann rozjímal v myšlenkách, ani nepostřehl, že hladina se pomalu plíží k jeho nohám a nenápadně olizuje špičky holínek.

Čas na ostrově plynul úplně jinak než na kontinentu. Neměřil se na hodiny, dny nebo roky. Počítal se na myšlenky. Snad proto byli hlídači ostrovních majáků považováni za podivíny anebo dokonce strašidelné bytosti. Stárli jinak. Tělesně stárli pomaleji, ale duševně dospívali rychleji než kdokoli ze suchozemců.

Na svahu nad snícím a dumajícím strážcem se vyhoupla Emily. George nespatřila celé dopoledne, ale moc dobře věděla, kde ho má hledat. V tichosti ho sledovala zpovzdálí. Za těch sedm dní na ostrově si zvykla, že Langmann je poměrně nemluvný a překvapivě zdrženlivý ve všech ohledech. V jídle, činech i mluvě. Ostatně ani na pevnině s nikým nevedla dlouhé rozhovory. Nenutil ji k ničemu, nepřemlouval ani nenaléhal na ni v žádné věci.

Vlnky, které připlouvaly z širého moře a odrážely se zpět od pobřeží začaly nenápadně štrejchat o konečky prstů dřímajícího strážce majáku. Emily se správně domnívala, že Langmann usnul. Odkašlala si a pokusila se, co nejhlasitěji na něj zavolat a probudit ho. Ale oslabený hlas zmizel ve větru a mořském šumu a jednotlivá slova byla odnesena mořskými proudy. Emily se až doposud obávala slézat kamení, ale nyní se odhodlaně vydala zdolávat šedé balvany a sestoupit po nich až k Georgovi.

Některé byly pevně zaklíněné a ani se nepohnuly, když se na ně Emily postavila, ale jiné byly nečekaně vratké a na nejednom takovém málem ztratila balanc. Naštěstí bez úhony se jí podařilo dostat se až ke snícímu strážci.

„Pane Langmanne," pokusila se ho vzbudit slovy, ale nepodařilo se. „Georgi!" zvýšila hlas na hranu svých možností, ale strážce nebyl k probuzení. Netroufala se jím zacloumat, až nakonec si z ničeho nic rozvzpomněla, jak ji kdysi dávno probouzela maminka. Sklonila se nad ním a prsty jemně odhrnovala pramínky vlnitých jemných vlasů z Langmannova čela. Pod ukazováčkem pocítila jizvu po již dávno zahojeném šrámu. Jak k němu přišel? Emily opět začaly jímat obavy z jejího hostitele. Porval se? Co když ještě hůř? Co, když... někoho zabil? Proč se člověk stane strážce majáku? Langmann konečně začal pomalu procitat. Když jeho jasně ledově modré duhovky dopadly na Emilynu tvář probral se dočista.

„Děje se něco? Nestalo se ti nic?" nadzvedl se na předloktí.

„Ne to ne," ujišťovala ho.

„Tak co se děje?" mžoural rozespale.

Emily se mihl úsměv ve tváři, který opět rychle pohasl. „Přichází příliv," špitla slabě. V tu ránu si George uvědomil, že tomu skutečně tak bylo. Nohavice již nasávaly chladnou vodu, a i z lemů rukávu kabátce odkapávala čirá slaná voda. Oba rychle vyskočili na nohy. Strážce popadl prut i starý zapomenutý, a hlavně dlouho nevyspravovaný podběrák a vraceli se společně zpět k majáku.