Strážce majáku

Říjen 1926 - Den dvanáctý

Říjen 1926, ostrov

Den dvanáctý

Již před východem slunce strážce majáku obcházel služební domek, aby odkryl zatemnění oken. Neobvyklé ranní červánky, předpovídající blížící se dešťové mraky, zbarvily oblohu, která se zrcadlila na mořské hladině, do barvy těch nejrůžovějších a rumělkových okvětních lístků růží.

Když Langmann zaléval vroucí vodou umletá kávová zrna, vůně linoucí se z konvice vytáhla i Emily z lůžka.

Usadili se společně ke stolu vprostřed kuchyně pod zavěšenou petrolejovou lampu. Emily vyčkávala až do nejzazšího momentu, kdy George začne vykládat denní plán, protože sama chtěla cosi navrhnout.

„Georgi," vzala si první slovo Emily. „Víš, je to od tebe neskutečně milé, jak se o mě staráš." Langmanna tato vděčná slova přiměla odložit koflík na jehož dně se usazoval lógr. „Napadlo mě, že bych po zbytek doby, co tu budu," začala Emily pomalu vysvětlovat svou myšlenku, „obstarávala kuchyň a vaření. Cítím se o dost lépe. Vážně. Kdyby to šlo, tak bych ti s vařením nebo i s něčím dalším ráda vypomohla," zazubila se trochu stydlivě Emily.

George neměl potřebu nabídku přijímat. Veškeré práce okolo majáku na ostrově zvládal, včetně vaření pro dva, bez potíží. Postřehl ale, že se Emily na jednom malém ostrůvku patrně nudí. Přes den se potloukala táhlým krokem po ostrově a za dlouhých večerů jen seděla v příšeří kuchyně až do tmavé noci a myslí jinde hleděla do nekonečné dálky. Pravděpodobně byla zvyklá na všeliké různé dění z živého města, a tak nemohl nic než souhlasit a Emilynu pomocnou ruku přijmout.

...

Rackové se chechtali vysoko nad světlem majáku, když se Emily procházela po ostrově a objevovala různá zákoutí, která na tak malé ploše nemohla zůstat jejím zvědavým očím dlouho skryta. Na severním cípu, kde se o černé balvany prýštily a lámaly vlny moře a pěna se točila ve výru dokola, nalézala nádherné mušle. Klasické vějířkovité, šroubovité ulity a prapodivné slepeniny, které se utvořily během stovek let na dně oceánu a podvodními proudy se dostaly až sem k ostrovu. I obyčejné mušle, kterých jsou plné pláže a pobřeží, viděly ze světa více, než já poznám za celý svůj život. Proudy je unášejí sem a tam. Jsou krásné. Jsou staré. Možná je tahle z Norského moře... tahle od Afriky a támhleta od břehů Grónska. Hledání a závidění škeblím ji zavedlo na místo, kde nad písčinami převládla zelená travina. Šťavnatá stébla jí sahala až ke kolenům. Mezi prsty si pohrávala s divokými klásky, kterým rostly dlouhé fousky. Žádné luční květiny bohužel mezi nimi nenacházela. Na ostrově totiž nebyla pravděpodobně jediná včela, která by mohla květy opilovat. Najednou se jí však očka rozzářila, když ve vysokém porostu objevila lístky hned několika bylinek.