Strážce majáku

Říjen 1926 - Den druhý

Říjen 1926, ostrov

Den druhý

Dívku probudily kuchyňské pendlovky, které začaly ohlašovat pravé poledne. Ač slunce dosahovalo svého vrcholu, schovávalo se toho dne pod smetanovými mraky, a tak vítr od moře byl chladný až mrazivý a hučel jako meluzína kolem oken. Když po notné chvíli odlepila svou tvář od měkoučkého péřového polštáře uvědomila si konečně, že vlastně nemá vůbec ponětí, kde se nacházela a v jaké posteli se to vůbec probudila. Polapily ji dlouhé paže strachu.

Rozespale si prohlížela skromný nevelký pokojík o jedné posteli, ve které se zrovna choulila, jedné skříni, jednom věšáku, na kterém vysely její šaty, jednom zrcadle, přes jehož sklo se pnula pavučinová prasklina a dvou obyčejných oknech. Tak počkat! Uvědomila si, jestliže její šat spatřila viset na háčku, co měla tedy na sobě? Vylekala se. Okamžitě se pokoušela vysoukat z natěsnaných přikrývek. Bojovala s nimi. Jen nadzvednout poctivou těžkou peřinu jí ubíralo na síle víc by kdy očekávala. Ke svému překvapení seznala, že byla navlečená do úpletové pánské košile. Příliš dlouhé rukávy pleteného svetru z šedé vlny jí přesahovaly přes prokřehlé prsty rukou a příjemně je hřály. Tmavomodré dlouhé nohavice byly doplněny o široké šle, které jí plandaly podél stehen.

Meluzína venku silou uhodila do otevřené okenice a nečekaná rána dívku polekala natolik, že se celá schoulila zpět pod horu přikrývek. Zpoza dveří zaslechla těžké kroky a několikery parkety zakvíkaly pod podrážkami wellingtonek. Dívka se neodvažovala zpod dek vystrčit ani hlavu, jako by byly pro ni štítem či dokonce ochranným brněním. Kdosi třikrát zaťukal na rám dveří a vyčkával na odpověď, které se mu však nedostávalo.

„Slečno?" zavolal nakonec mužský hlas z chodby. Vzhledem k tomu, že neznámý nevstoupil dovnitř, troufla si oslovená stáhnout peřinu alespoň pod nos.

„Nechoďte sem, ať jste kdokoli!" zachroptěla vyděšeně nachlazená dívka. Pohled ani nedutaje upírala k železné klice ve dveřích s jemným zdobením, které se za svůj čas vyhladilo a jen pozorné oko mohlo ve vzoru vyčíst s ozdobnými vrypy. Ale madlo kliky se ani nepohnulo.

Langmann za dveřmi příliš nepřekvapen jejími slovy, odložil tác s miskou rýžové kaše, ze které se ještě zvedala horká pára mizící rychle v prostoru, a dvěma teplými šálky na zapití, k prahu a dodal: „Přinesl jsem něco, co vás zahřeje. Čaj už nestojí za nic... a obávám se, že kafe by bylo na vás moc silné, tak jsem vám připravil kakao a něco k jídlu."

Děvče v posteli se zatajeným dechem bedlivě naslouchalo zvukům z vedlejší místnosti. Rozeznala zacinkání příboru, vzdalující se kroky a cvaknutí západky dveří. Až potom se odvážila dotknout chodidly dřevěné podlahy. Bosky po špičkách přeskákala k oknu. Zapřena lokty o parapet se zahleděla ven.

S pohledem skrze okenní tabulky se jí naskytly nové informace. Zjistila, že pokoj se nalézal v prvním patře domku na pobřeží. Pozorně sledovala vysokého muže v tmavé uniformě opouštějícího dům. Do tváře mu sice dobře neviděla, ale podle hlasu a nyní i podle chůze soudila, že zdejší správce nebyl vysokého věku, jak by u člověka pracujícího u mariny očekávala.
Když se v budově opět rozhostilo ticho troufla si pootevřít dveře do chodby, kde u prahu nalezla útěchu pro prázdný žaludek.