Strážce majáku

Říjen 1926 - Den sedmnáctý, později

Říjen 1926, ostrov

Den sedmnáctý (později)

Langmann s Emily seděli na vrcholu majákové věže. Strážce celou dobu bedlivě naslouchal Emilynýmu doznání ze svého strašného pokusu o otcovraždu. Každé její slovo v něm rezonovalo ještě několik okamžiků, jako kdyby někdo bil na lodní gong.

Vyznala se ze všeho, co se jí přihodilo a již dlouho tížilo. Nikdy předtím to nevyslovila nahlas. Nikdy o tom s nikým nemluvila, jelikož moc dobře věděla, že lidi ve městě nezajímala ona, nýbrž neustálá náklonnost zkorumpovaného starosty přístavního městečka.

„Je to pravda?" zeptal se jí nakřáplým hlasem strážce majáku, když dořekla svá poslední slova. Ne snad z nedůvěry k ní, ale z nedůvěry ke světu, který i jemu uštědřil nemálo životních lekcí.

„Přísahám, že ano!" vyškytala ze sebe pod náporem slz.

„Mně nepřísluší tě soudit, ale ujišťuji tě, že tvůj čin není o nic horší než ten můj. Jsi dobrá dívka, která se dostala do špatné situace – a ne vlastní vinnou. Chtěla jsi se zachránit, chtěla jsi přežít. Žádné živé bytosti by nemělo být upíráno právo žít posvém. A ty jsi žádný neměla. Stejně jako já. Také jsem nežil, jen jsem přežíval. Až teď jsem šťastný." Strážce se odmlčel. Snažil se najít ta nejlepší slova a odhodlával se je vůbec vyslovit nahlas. Mnohokrát nad tím v posledních dnech přemýšlel, ale netušil, že by na ně mohlo skutečně někdy dojít. „Jestli... Jestli můžeš... jestli chceš, můžeme se pokusit žít tady," pokračoval. „Maják je světlem, který tě má bezpečně navést domů. Já svůj domov našel tady a teď. Rád bych tu s tebou byl a žil... jestli můžeš, zůstaň tu se mnou." Najednou i Langmann cítil jakýsi zlom ve svém nitru. Vzpomínal na své nejhorší zážitky. Na první den v sirotčinci, na první ukradené sousto, na první noc na četnické stanici, na první hvězdy, které spatřil na ostrově.

Dívka se po tak krásných slovech styděla pohledět ubrečenýma očima na strážce majáku. Langmann chvíli netušil, jak si její mlčení má vyložit a nejistě dodal: „Přinejhorším další loď připluje za měsíc."

Emily se s úsměvem ve tváři pozastavila nad rychlým ujišťujícím obratem, ale už moc dobře věděla, co si přála. Chci zůstat. Opravdu chci! Ale stále provinilý pohled ke svému strážci se neodvažovala zvednout. Ten si po jemném smíchu však byl již dočista jist tím, že oba touží po tom samém. Prstem jí zvedl bradu, aby mu pohled přece jen věnovala a za ucho jí schoval přepadávající pramínek vlasů. Sklonil se k ní stejně, jako tehdy večer při hudbě vzácně znějící z rádia. Emily v opojení z radosti a pocitu úlevy padla do Langmannova obětí. Chladné strážcovy dlaně Emily mírně zábly, ale na hrudi cítila uklidňující tlukot jeho vroucího srdce. Cítila jakési bezpečí a nekonečný pokoj. Oběma v uších zněl šanson, když jejich rty splynuly v jedny.