Strážce majáku

Březen 1918 - Pohřeb

Březen 1918, pevnina

Pohřeb

Emily sotva překlenula hranici deseti let, když její matka odešla ze světa po dlouhém a bohužel pro Emily i jejího otce prohraném boji se skvrnitým tyfem, který se projevil ihned po návratu domu z dobrovolnické pomoci ve francouzském vojenském lazaretu, kde se Blanche dostala do kontaktu se všemi i krví nemocných. Zpočátku to vypadalo na zákopovou horečku, kterou si vojáci mohli z fronty přinést, ale pozdě léčený tyfus byl pro Emilynu fatální. Poslední rozloučení s milovanou ženou a matkou proběhlo na místním hřbitově jen několik dní poté, co otec jako hlava rodiny nastoupil do prestižního úřadu městského starosty. Díky tomu si mohli dovolit důstojné rozloučení s Blanche Leverlillyovou. Ke smutečnímu obřadu se dostavilo tehdy skoro celé město. Dokonce i přístav držel ticho z úcty k pozůstalým a v ten truchlivý den žádná z kotvících lodí nezatroubila a žádná ze sirén nebyla spuštěna jen palubní zvony se v pravé poledne jednohlasně rozezněly.

Každý, kdo něco znamenal, přišel se rozloučit s ženou, třebaže ji ani osobně neznal. Ale nynější hlava města a otec Emily byl velmi vlivný člověk, proto si každý takový vykuk přišel spíše udělat očko u nově pasovaného pána starosty.

Mladičká Emily vhodila mamince na rakev na dně tmavého hrobu květ bílé růže. Otec Jonas posléze zprášil víko dřevěné zdobené rakve hrstí černé zeminy. Farář dvěma prsty vykreslil do vzduchoprázdna kříž a všichni se pomalu stavili do fronty, aby mohli vyjádřit ať už skutečnou či falešnou soustrast pozůstalým.

Ženy s šedivými vlasy a zdobenými šátky zakrývající si ztrápené tváře nad malou Emily vzpínaly ruce k nebi a lamentovaly nad nespravedlností, kterou na nebohé dítě bůh seslal. „Chudák dítě!"

„Bez matky bude vyrůstat..." zvolávala již mírně ochraptěle stařena skrývající své stříbřité prameny pod černým čepcem. „Co komu paní Blanche udělala, že si ji povolal k sobě?"

„Teď však je na lepším místě," vložil se mezi ně farář, který se pokoušel vzpílání svést na přívětivější notu. „Paní Blanche udělala spoustu dobrého a Bůh ji za její činy dobře odmění."

Emily však jejich řečem nevěnovala přílišnou pozornost a raději svůj pohled upínala k černému havranu, který celé dění pozoroval z vysokého kaštanu. Ten strom byl podle nejstarších usedlíků vysazen v den založení původní rybářské osady. Jak vesnička vzkvétala a nabývala na síle a důležitosti, kaštan sílil s ní. Vzkvétal a voněl. Přitahoval čmeláky a včely. Havran však seděl na větvi, která byla jako jediná zčernalá jak saze. Bez života. Bez listů a pupenů. Seděl na jediné suché rozpraskané haluzi.

Až když měsíc vystřídal slunce, dorazil starosta Jonas Leverlilly s dcerou domů. Emily celou cestu plakala. Tiše štkala a slzy si otírala do rukávu tmavých smutečných šatiček. Otec ji hladil po dlouhých vláscích spletených do copu, jak to dělávala její matka, aby ji alespoň trochu utěšil. Když se doma převlékla do noční košilky, šla si poslušně lehnout do svého pokoje. Jonas zůstal sám v potemnělé kuchyni s otevřenou láhví skotské a nikdy prázdnou skleničkou vystlanou úlomky ledem. Ještě před půlnocí se ledové kostky ve skle rozpustily, avšak to nebránilo čerstvému vdovci v dolévání alkoholu s medovými odrazy světla, které pronikalo z plynových pouličních lamp skrze jemné záclonky do místnosti.

Po dalších locích hřejivého alkoholu v krku, se šimravým pocitem v žaludku, s ochablým mozkem v hlavě a se slzami v očích ze stesku po manželce, se odkolébal do pokoje za dcerou. Tichounce, aby ji nevzbudil, za sebou zavřel dveře a ulehl si vedle ní na lůžko. Dlouho si svým rozostřeným zrakem prohlížel dětskou tvářičku a čím dál tím víc si uvědomoval, jak je Emily podobná své mamince a ženě, kterou již nikdy nespatří.