Strážce majáku

Říjen 1926 - Den dvanáctý, večer

Říjen 1926, ostrov

Den dvanáctý (večer)

S nadcházejícím večerem si Emily do kuchyně nanosila různé kusy kořenové zeleniny, kterou nalezla zakutálenou ve spíži. Nad mořem se toho dne nezvykle rychle smrákalo a obzvláště nyní na podzim. Za okny šuměly vlny narážející do kamenů a voda vtékající do spár, v kamnech praskala vysušená polena, na plotně bublala vroucí voda v objemném vysokém hrnci, ze kterého se stáčela pro různou potřebu, a v peci se na plechu dozlatova pekla nahrubo nakrájená kořenová zelenina. Kousek mrkve, červená řepa, odřezek z velkého kořene celeru, dva stroužky česneku, několik širokých plátků cibulových a samozřejmě i pár brambor. Prostě všechno možné, co se jí podařilo nalézt v komoře. V jednoduchosti je krása, pomyslela si, když se letmým nakouknutím zpoza pootevřených dvířek pece, vyvalila nasládlá pára. Rukama od mouky si hrála s těstem v misce a modelovala placičky, jež kladla přímo na rozžhavenou plotnu.

Provoněnou místnost ozařovalo teplé zlatavé světlo z petrolejky nad stolem v centru kuchyně. Langmann usazený u skříňky s rádiem a vysílačkou, kroutil knoflíky a s uchem přitisknutým ke krabičce plné drátů poslouchal monotónní klepání prázdných radiovln, které se za Pontose nedařily vyladit. Najednou však na pozadí šumu a periodických nicneříkajících ruchů přístroje zachytil ladný tón. Tón klavíru. Otočil co nejjemněji jedním ze spínačů a vyloudil čistý klavír, který doprovázel hluboký hlas šansonového zpěváka, jenž svým neuvěřitelně procítěným zpěvem vstupoval do duší posluchačů a otevíral je, aby alespoň na několik okamžiků ve světě plného rozumu city vypluly napovrch.

Emily se otočila od plotny a přistoupila k hrajícímu přístroji. Oba na rádio upírali pohledy jako na svatý obrázek v kostele při mši. Hudba je dočista pohltila. Strážce majáku jednoduchým a zároveň ladným gestem vyzval dívku v zástěře k tanci. Ona přikývla. On se ujal vedení. Oba se společně nesli po parketách a v tlumeném světle lampy je neopouštěl dojem, že se nechávají unášet vlnami. Klavírista uhazoval konečky prstů na černobílou klaviaturu a hlas šansoniérův probouzel vnitřní růže posluchačů, které vzkvétaly, rostly, sílily a pnuly se k nebeským výšinám a dokonce ještě dál.

Zpěv se tišil, klavír zpomaloval až z ozvěny po zesmutnělých posledních tónech zůstávalo jen šumění prázdných radiových vln, šepot chladného oceánu za oknem a vření vody na plotně. Emily si teprve nyní plně uvědomila, že se ocitla v náručí Georgově. Nejistota, která byla na moment ztracena, se v ní opět odněkud zevnitř prohlodávala napovrch. Cítila... moc dobře věděla, že by se teď mělo něco stát, ale nemohla to dopustit.

Strážce pociťoval, jak jí buší srdce. Její temné oči mu neustále unikaly. Díval se do jejich, ale ona do jeho nikoli. Jen co se o kousíček sklonil k drobné postavě, jež v objetí jemně svíral, s nevinným polibkem na mysli, Emily se odtáhla a se slovy: "Aby se to nespálilo," prchala ke kamnům.

...

Langmann Emilynu první večeři upřímně pochvaloval. Nechutnal jen obyčejnou zeleninu, kterou jídával téměř den za dnem, střídaje občasným cosi s čímsi z konzervy, ale i spousta jiných chutí, které nedokázal rozeznat a určit. Jakýkoli kousek obyčejné brambory měl při každém soustu jiný chuťový ocásek, jak by to nazval francouzský gurmán. Z mrkvových plátků necítil zeminu, nýbrž sladký karamel, který nechutnal v ústech ani nepamatoval. A ty placičky. Lehké, a tak dobré. Utrhával si po kouscích, které máčel v zeleninové šťávě.

"To je zajímavý. Co to je?" vyptával se na Emilyn kuchařský počin.

"Jen zelenina, co jsi tu už měl," uculila se a nabrala si z talíře.

"A tady to zelený?" píchal zvědavě vidličkou do lístků oregana. Emily mu osvětlila, že se jedná o dobromysl, tymián a snítku rozmarýnu.

„Neřekl bych, že něco takové tady mám," křivil obočí a s chutí si nabral další sousto.

„Jak dlouho už tu pracuješ, Georgi?"

Langmann se zahleděl na ciferník pendlovek, jako do okének kalendáře. „Asi přes čtyři léta."

Emily povytáhla mírně pobaveně koutky. „Ty bylinky ti tady rostou již určitě dlouho."

...

Po večeři sklízela Emily ze stolu talíře a příbory a následně je oplachovala v teplé vodě z plotny napuštěné v plechovém lavoru. George ji beze slova pozoroval. Uvědomoval si, že ji má rád. Víc než rád. Opravdu a skutečně rád. A ona? Z čeho má strach? Ze mne? Snad jsem jí již dokázal, že se ničeho obávat nemusí. Pořád si v myšlenkách přehrával těch několik okamžiků, kdy se spolu při tanci dotýkali. Splývali v jedno tělo... v jednu vlnu. Mohli se spojit polibkem, ale Emily ustoupila. Utekla. Nesmím se zamilovat. Nesmím. Nesmím! Vtloukal si do hlavy. Až přijede zásobovací převozník, vezme ji zpátky na kontinent, kam patří. Už jen týden, možná dva, a už se nikdy znovu neshledají. Ona se vrátí a on zůstane opět sám. Tak to má přece být. Nesměl propadnout lákavým citům lásky, jinak by až do skonání žil s neutuchající myšlenkou, že přišel o dívku, kterou měl od srdce rád...

A navíc! Uvědomoval si, kdyby Emily zjistila, jak došlo k tomu, že se stal strážcem odlehlého majáku, určitě by ho opustila s úlevou a oddechem a on by o ni pak přišel dočista. Takhle se mohl utěšovat představou, že na něj snad bude mít jen dobré vzpomínky.

...

Než Emily ulehla do své postele s deníkem majáku a pročetla si náhodně otevřený zápis, stála dlouho před zrcadlem prohlížejíc se v něm. Nikoli však z marnivosti, nýbrž ze zvyku, kdy ještě před nedávnem tak zkoumavě pohlížela na své modřiny, které zkrášlovaly její kůži. V tu chvíli konečně nenašla téměř žádnou, hyzdící bledou pokožku. Poslední, které se ještě sem tam vybledle objevovaly, byly způsobeny nárazy o kamení při březích, když s ní houpaly ranní vlny; ale po otiscích po otcových rukách již nenalezla žádné stopy.

Z odrazu zrcadla se na ní dívalo několik párů očí, jak se obraz lámal a zněkolikanásoboval v pavučinově se rozpínající prasklině ve skle.

Roztaženými prsty si projížděla od kořínků až po konečky vlasů čímž si je pročesávala. V duchu počítala, jak dlouho jí bude trvat, než přejede po celé délce vlasů. Osm. Vždy se dopočítala osmy. Jako osm let od pohřbu maminky. Jako osm let života po boku nenáviděného otce. Zatracených osm roků. V tom ji pohled na vlasy v odrazu zrcadla vnukl nápad.

V jedné ze zásuvek skříňky v pokoji našla dlouhé úzké nůžky. Do dlaně si vložila několik pramenů a nástrojem v druhé je nad rameny ustřihla. Vlasy nechala sklouznout na podlahu, a tak pokračovala, dokud nebyla se svým dílem spokojená. Když zatřásla hlavou, cítila neskutečnou volnost. Najednou si uvědomila, jak vlasy, které tolik miloval její vlastní otec, sama nenáviděla, a jak moc jí připomínaly, co se jí dělo, a jak moc jí tížily a jak je nyní šťastná, že udělala něco ze svého vlastního rozhodnutí. Jako kdyby jediným odstřihnutím pramene odstřihla vztah k vlastnímu otci.

Za svitu jediného plamínku svíce posazené na kahanu se pohodlně usadila do peřin, opřela do polštáře a deník majáku si rozevřela na kolenou. Ve slabém teplém světle opatrně obracela stránku za stránkou až narazila na již známý Georgům rukopis.