Strážce majáku

Říjen 1926 - Den šestnáctý

Říjen 1926, ostrov

Den šestnáctý

Zkušený strážce majáku již před pár dny správně předpověděl, že se navečer přižene bouře, ale Emily si nedokázala představit, jak vážná tato predikce mohla být. Za celé ospalé odpůldne se ve větru nezatřáslo ani stéblo trávy a hladina moře zůstávala pokojná. Rackové, pravda, do výšin nevzlétávali, ale rozhodně nečekala, že ji Langmann vytáhne o půlnoci ze spánku a z vyhřáté postele, a v sílícím lijáku zavleče do budovy majáku.

„Je to hodně zlý, Georgi?" křičela Emily navzdory silným poryvům větru, když se společně prodírali provazy deště. Strážce nad nimi držel pelerínu, aby se dívka znovu zbytečně nenachladila. Zimnice byly již po několik dní úspěšně zažehnány, a oba by se k nim neradi vraceli. Skryli se společně v přízemí vysoké cihlové budovy.

„Až tak špatný to nebude. Tohle je ale teprve začátek. Maják to v pořádku ustojí, ale z domku, by mohla být stržena střecha, tak je lepší to přečkat do rána tady." Náhle se ozvalo několik po sobě jdoucích zadunění, jak mohutné vlny narážely do vnější strany budovy a následně se prýštily. Šumící pěna stékala v proudech mezi skaliska.

Choulili se k sobě pod pláštěm, ze kterého stékaly kapky jako po skelné desce. Langmann opatrně vzal do svých dlaní zkřehlé prsty dívky, která se je snažila marně zahřát třením o sebe. V mysli se usmíval jako slunce. Velmi si přál, aby tento moment nikdy neskončil. Aby bouře nikdy neutichla. Už nepotřeboval žádné další ráno. Žádné další noci. Žádné přílivy a odlivy. Toužil tak s Emily zůstat. Být jejím ochráncem. Být jejím strážcem. Být jejím majákem.

„Myslíš, že bych se mohla podívat, jak to vypadá, když se voda rozráží o stěny?" přerušila zasněného strážce. Langmann se na okamžik zaposlouchal do venkovních zvuků. Napínal uši. Sílící dunění. Poryvy větru a meluzína za dveřmi. Usoudil, že nárazy vln nejsou však zatím natolik silné, aby mohly vyhodit sklo z okenní rámů. Souhlasil.

Emily po točitém schodišti vyšplhala k oknu první úrovně a jako uhranutá upírala pohled ven k temnému oceánu. I když byla hluboká noc, na vlnách se mísily stříbrné a zlatavé odrazy měsíce a vrcholového světla majáku. Blížila se jedna vlna a za ní další. Zorničky se dívce rozšířily nedočkavostí na přicházející zážitek. První vyvstávající vlna vody se však náhle zlomila ještě, než stihla doplout k břehům ostrova. Ale druhá, která ji bezprostředně následovala, ji pohltila a nabyla tak na své síle. Tři. Dva. Jedna. Plesk. Práskla sebou o maják. Emily instinktivně ukročila nazpět, kde narazila zády do pevně stojícího Langmanna, který ji položil ruce na ramena, aby jí přesvědčil o bezpečí, které jí maják poskytoval. V tu chvíli se za oknem objevila masa vody, která vypadala jako vstup do jiného světa. Jen projít. Nebo se jen dotknout. Ale během okamžiku se vlna rozpustila a stékala zpět do oceánu, jako sny, jež se nad ránem rozplývají a mizí v denním světle.