Strážce majáku

Říjen 1926 - Den třetí

Říjen 1926, ostrov

Den třetí

Dívka vyplavená mořem se ještě stále třásla zimou, když se opět odvážila spustit nohy z postele na dřevěné parkety pokoje. Tentokrát se nazula do svých dívčích polobotek s plochým podpatkem, které nalezla srovnané pod lůžkem, a vycupitala zabalena v dece ven na chodbu. Cípy přikrývky rousala při zemi stejně jako nezavázané tkanice polobotek. Srdce jí bušilo až vysoko v krku a pociťovala jak, ji žebra uvnitř svírala jako korzet. Tiše se snesla ze schodů do přízemí. Ani parketa pod opatrnými nášlapy nezakvílela. Nikde na muže v uniformě nenarazila, a tak se nakonec odvážila vyjít ven na čerstvý vzduch.

Stanula na zápraží přímořského domku. Od vody vanul chladný svěží vánek. Než si přivykla na sluneční svit, nad hlavou uslyšela zatleskat bílá třepotající se křídla racka. Otočila se, aby se rozhlédla, a do očí ji nečekaně uhodila několik desítek metrů vysoká útlá věž. „Maják," tiše vydechla. Kdosi na ni promluvil: „Jak vám je?"

Hlas odkudsi ji polekal a o půlkrok zase ustoupila zpět k prahu domku. Slova patřila strážci majáku, který právě dokončil svou pravidelnou obhlídku ostrova. Děvče mu neodpovědělo, pouze několik okamžiků vystrašeně upíralo pohled v jeho mladistvou tvář, jež rušila zahojená tenká jizva nad levým okem, kterou se zřejmě snažil skrývat pod kadeří, a tak se slova ujal strážce v tmavém kabátci uniformy sám. Představil se jí jako George Langmann.

„Jak jsem se sem dostala?" zeptala se konečně. Langmann si sundal čapku a podrbal se ve vlasech, chvíli zauvažoval a nakonec řekl: „To bych taky rád věděl. Našel jsem vás tu ráno před dvěma dny. Vy si nepamatujete, jak se vám to přihodilo?" Dívka pod váhou přikrývky pokrčila rameny a zavrtěla hlavou. V tom pocítila ostrou bolest za uchem. Nevyhnula se prozrazení strastným pokřivením v tváři. „Uhodila jste se? Možná o kameny nebo tak něco." Langmann se pokusil o úsměv, ale pohled jemné vystrašené dívky mu spíše dělal starosti.

„To je vaše oblečení?" položila další otázku poukazujíc na své nové odění. George navrhl, aby se raději přesunuli dovnitř do tepla, ale tato myšlenka byla dívkou striktně odmítnuta. „Vy jste mě svlékal?!" zlobila se na něj.

„A zase oblékal!" bránil se. „Musel jsem vás dostat z mokrých šatů, byla jste úplně promrzlá, když jsem vás našel támhle na břehu," ukázal k dřevěné lávce, končící v moři. „Mohla jste dostat zápal plic. Nejsem felčar, ale vím, že by člověk neměl zůstávat dlouho ve studeném vlhkém oblečení. Nevěděl jsem, jak dlouho jste tam ve vodě mohla vůbec být," hájil své počínání mladý strážce majáku. „Vážně si nic nepamatujete?" zopakoval nevěřícně svůj původní vznešený dotaz, ale dívka opět nadzvedla ramena. „Rád bych vám pomohl dostat se zpátky na pevninu, ale rádiovlny nedosáhnou až sem na ostrov. Za pár týdnů sem však dorazí zásobovací loď a ta vás určitě vezme zpátky na kontinent."

Dívka vytřeštila oči... Ostrov? Řekl ostrov? Až do této chvíle si vůbec tuto skutečnost neuvědomovala. Maják, který zahlédla, považovala za jeden z pevninských, které se tyčily nad útesy podél pobřeží kontinentu.

„Takže tu musím zůstat?" vydechla překvapením až jí došel vzduch v plicích. George v otázce postřehl obavy, ale i jistý nádech jiné emoce, kterou však nedokázal rozeznat. Strávil zde už několik let a již určitou dobu na sobě pozoroval, že nedostatek lidského kontaktu z něj udělal až moc upřímného člověka a zároveň špatného čtenáře v pocitech druhých.

„Mám tu sice rádio," ukázal směrem k domu, „ale signál zachytím jen při dobrém větru od pevniny, a kdybych se pokusil vyslat signál, tak by s největší pravděpodobností na kontinent stejně nedorazil, ale mohl bych to pro jednou zase zkusit..." Dívka pozvedla zrak k obloze, na které pomalu plula oblaka všech odstínů šedé po bílou z malířovy palety a pomalu odkrývala pomněnkově modrou oblohu, kousajíc se zamyšleně do rtu.

„Vraťte se, prosím, zase dovnitř," požádal ji znovu George, když si povšiml třesoucích se rukou přidržujících přikrývku kolem ramen a rozvázaných tkaniček dívčiných polobotek.

...

Langmann se pokusil nemocné dívce pomoci vyjít zpět po náročných vysokých schodech do pokoje, ale ona se okamžitě stáhla a ucukla. Doprovodil ji tedy jen ke dveřím. Užuž za sebou zavírala, když ještě strážce stihl vyslovit: „Ani nevím, jak se jmenujete." Dívka se zarazila a musela mu dát za pravdu. „Tedy," zamyslel se strážce, „vzpomínáte si vlastně na své jméno?"

V tu chvíli nedokázala pohledět do Langmannovy tváře, a tak její zrak sklouzl ke krumplované výšivce vyvedené zlatou nití na límci kabátce. Představila se mu jako Emily Leverlillyová.

...

Nechtěla na sebe nechat sáhnout, obzvlášť, když se jí potvrdila domněnka o tom, že ji převlékal naprosto cizí muž, který byl evidentně o pár let starší než ona sama, a navíc se jednalo o člověka, který žil určitě již delší dobu v osamění... Avšak zpráva o téměř nulové možnosti kontaktu s pevninou dávala Emily možnost se skrýt před člověkem, kvůli kterému se dostala do studeného objetí vody. Jistě ji hledal. Jistě by ji měl rád zpět, ale ona se nemínila a nesměla dostat zpátky domů. Díky vzdálenému ostrovu, na kterém byla nyní uvězněna, měla alespoň pár dní na to utříbit si myšlenky a vymyslet plán.

Na poličce v pokoji objevila postarší knihu, kterou listoval Langmann, když u ní starostlivě hlídkoval a kontroloval její zdravotní stav. Hnědé desky byly již značně rozpraskané a omakané, ale listy uvnitř kdosi poctivě sešil a jednotlivé stránky, které zubem času vypadaly, opět vlepil a navrátil na své místo. Štítek na hřbetě pravil: Zápisník strážce majáku číslo 571.