Strážce majáku

Říjen 1926 - Den sedmnáctý

Říjen 1926, ostrov

Den sedmnáctý

Po bouři zůstala na ostrově jen spoušť. Všude ležely vyvržené řasy, které si postupně odnášeli ve svých zobácích racci na opravu poničených hnízd ve skulinách kamenitého svahu. Když za východu slunce opustil Langmann s Emily své útočiště v majáku, zjistili, že předběžný odhad o škodách na ostrově měl strážce správný. Majáku se nic nestalo, avšak strážní domek utrpěl. Na severní straně zela poměrně rozsáhlá díra po strhaných šindelích, po kterých zůstaly jen trčící hřebíky.

Oba se dali hned do práce. Emily se chopila kýble a hadru a začala odvodňovat zatopenou podlahu na půdě. Vyhrnula si rukávy a s chutí se pustila do práce. Při ždímání kusu tkaniny, crčela špinavá voda do vědra, který se rychle zaplnil až po okraj. Naštěstí dál do domu se déšť již nedostal, a tak parkety rychle vysychaly, díky slunečním paprskům, které otevřenou střechou do podkrovních prostor vstupovaly.

Mezitím před verandou Langmann nasekal z polen nové ploché šindelové destičky. Oba se krátce po poledni a po skromném posilnění vyhoupli na střechu. Emily si na půdu přistavila židli, díky níž dosáhla na rantl střechy a Langmann si přistavěl žebřík. Jali se kladiva a šindelů a dali se do zatloukání dřevěných prkének jako nové střešní krytiny. Emily vybírala vhodné hřebíky z plechové pixly a podávala je společně s prkýnky. Měla poprvé v životě dojem, že dělá něco skutečně užitečného. Společně jim práce ubíhala rychleji a stejně tak čas.

Než zatloukli poslední hřeb, ozvalo se od moře mohutné pronikavé zatroubení parníku, který se želvím tempem blížil k molu. Langmann naposledy uhodil kladivem do železné hlavičky, kterou zanořil do šindele. Tím byl zatlučen poslední hřebík i do jejich krátkého dobrodružství, které se započalo před více jak čtrnácti dny, kdy se Emily poprvé objevila na břehu jeho ostrova. Jejich v tu ránu zesmutnělé pohledy se setkaly. Nepřipouštěli si, že by rozloučení mohlo přijít takto nenadále.

„Hádám, že se konečně vrátíš domů," konstatoval Langmann z ostrova, pokoušeje se zvednout náladu dívce z kontinentu, která stejně jako on byla náhlým příjezdem lodi zaskočena.

...

Strážce majáku Langmann na poslední chvíli kontroloval, zda má všechny knoflíky na kabátu uniformy zapnuté a že krumplovaná výšivka je předpisově viditelná. Posunul si štítek služební čapky více do čela, aby ho paprsky neoslňovaly při pohledu z dřevěné lávky na přijíždějící parník Libelle, a trpělivě vyčkával až kapitán lodi k němu dopluje se svou kocábkou.

Oba se vítali hřmotným AHOY! Několik lodních pomocníků, začalo bez bližších instrukcí vykládat bedýnky se zásobami a kapitán vrazil Langmannovi místo podání ruky na pozdrav svazek novin, které vyšly od poslední dodávky zásob na ostrov.

„Nebudete tomu věřit, ale tentokrát pošlu s vámi na kontinent také něco. Tedy spíš někoho," napínal George kapitána Long Johna, který však namísto slov zkřivil husté obočí a zvědavě našpulil rty pod stejně hustým ne-li hustším černým knírem, který se mu kroutil pod nosem.

„Asi před dvěma týdny se tu objevila dívka, potřebuje se vrátit zpátky na pevninu. Mohl byste ji, odvézt v pořádku zpátky, kapitáne?" Long John se však dal do smíchu.

„Chlapče, tobě z toho tady už musí šplouchat na maják. Kde by se tu vzala ženská?" smál se dál kapitán.

„Opravdu, tu je," ukázal Langmann směrem k domku, kde očekával, že Emily, již bude stát připravená k odplutí, ale nikde ji neviděl. Ani na střeše ani před domem. Dokonce ani u majáku.

„A nebyla to spíš mořská panna? To se mi zdá pravděpodobnější," přemítal Long John škrábajíc se skusem dýmky ve tváři. George bezděčně projel titulní stránky tisku. „Ach jo, za mejch mladejch časů byly ještě paluby ze dřeva a námořníci ze železa, dneska to je přesně naopak," bědoval si pod vousy starý mořeplavec, který tak škádlil proužkované lodní pomocníky, kteří bezustání vykládali zásoby. Avšak strážcův zrak v žurnálu padl hned na několik titulků, které nesly jméno Emily Leverlillyové.

Dcera našeho starosty Jonase Leverlillye zmizela beze stopy... četnictvo vyhlásilo pátrání... otec žádá o pomoc své obyvatelstvo...

Langmann vytřeštěným pohledem přejel několik dalších článků. Překvapeně zvedl oči od tisku zpátky ke kapitánovi, který ještě stále mumlal cosi o mořských pannách, zatímco si ládoval do komory novou dávku voňavého tabáku.

„Četl jste noviny, pane?" dostal ze sebe mladičký strážce majáku.

„Noviny? Takový řeči, co tam vedou, já nečtu. Ty jejich suchozemský problémy mě nezajímaj. Kdyby tam bylo něco vo moři a vo vodě to jo, ale voni tam nic pořádnýho nevotisknou. Cena za lososa stoupá, ale za úhoře klesá. To je toho. Páni z kóntinentu se bojej vody jak námořník zubů sirén."

„Aha," přitakal kapitánově názoru strážce, aby odvedl pozornost od posledního rozhovoru o dívce, která se u břehů ostrova objevila, zrovna v době, kdy zmizela dcera starosty města.

...

Ještě několik okamžiků stál strážce Langmann na mole a díval se za odplouvající zásobovací lodí, jak měl ve zvyku, než se rázným krokem jal vyhledat Emily. Moc rád, by si od ní nechal něco vysvětlit. Přece nezapomněla, kým je. Mohla se zmínit... Proč mi neřekla, kdo je její otec, který se po ní tolik shání. Aspoň naznačit! Nenalezl ji v domě, ve strojírně a ani nikde jinde na ostrově. Zbývalo prohlédnout maják.

„Emily!" zavolal od dveří do útrob vysoké budovy. Hlas se nesl od stěny ke stěně skrze točité železné schodiště. Dostalo se mu jen své ozvěny, avšak nezbývala mu jiná možnost než, vyběhnout všechna patra a na vlastní oči se přesvědčit, že se Emily neukrývala ani tam.

Schodiště se pod svižnými kroky klepalo, to ale George vůbec nezpomalovalo. Písek z bot se prosíval skrze schody a chrastil, jak propadával jednotlivými patry až na úplné dno. Dorazil do úrovně nejvyššího okna ve zdi. Zbývalo otevřít poklop a vyhoupnout se do prostor nejvyšších k optické soustavě s Fresnelovou čočkou, kolem které vedl kruhový ochoz.

Bez přemýšlení se vysoukal k věčnému světlu, kde skutečně našel schoulenou Emily v slzách.