Strážce majáku

Říjen 1926 - Den třináctý

Říjen 1926, ostrov

Den třináctý

Za ranního oparu obcházela Emily strážný dům s koštětem v ruce, ale ani po třetí okružní trase neobjevila zavěšenou vrtuli, o které se dočetla předešlé noci v deníku. Pustila se z mírného svahu k technickému domku, na jehož střeše trčel signalizační roh mlhovky. Strážce ji notnou chvíli pozoroval od dveří domu s výstražným světlem, kde na klíně vyspravoval rybářskou síť. Zteřelá oka se na ní během několika měsíců potrhala a dřevěné plováky se ve vodě nacucaly a o kamení rozlámaly. Nešlo mu na rozum, co dívka mohla hledat. Když se Emily bez úspěchu nálezu vracela ke strážnímu domku a bez váhání načínala čtvrtou obchůzku, vzdal se dalších dohadů a vyrazil za ní.

„Kde je ta vrtule?" zeptala se Emily s dětsky vykulenýma zvědavýma očima. George se dal do smíchu. „Ta se už rozpadla. Dlouho nevydržela, tehdy celé to letadlo moc nevydrželo... ty jsi četla zápisník?" uvědomil si záhy Langmann a přestal se smát.

„Jen jsem trochu nakoukla," přiznala Emily a vyrazila lehkým krokem tanečnice s koštětem k molu.

Odmetala dlouhé řasy a slizké chaluhy, které připomínaly pokroucené listy hlávkového salátu nebo kapusty, a přitom hleděla duchem a myslí nepřítomna do dáli, do otevřeného širokého houpavého obzoru, za kterým se někde musela nacházet evropská pevnina. Od masy mořské vody vanul syrový a mrazivý vzduch, ale díky hřejivému svetru, který stále nosila, ač jí byl o trochu větší, stejně jako i ostatní vypůjčené kusy strážcova šatstva, jí vůbec nebyla zima. Nezvykle krátké vlasy se konečně zvedaly ve větru a šimraly jí za krkem. Usmívala se. Po dlouhé době se skutečně usmívala a radovala ze života. Ze života, o kterém se domnívala, že nikdy nenastane. Předešlé noci definitivně zamkla minulost za sebou a zahodila klíč do hlubin moří. O budoucnost před ní se ještě nestrachovala. Budoucnost byla zatím daleko.

George ji následoval na lávku, kde si k ní přisedl. Spustili nohy z mola dolů a špičkami bot vytvářeli kruhy na relativně poklidné hladině. Langmann po očku hleděl na šťastnou Emilynu tvář, kterou tak ještě nepoznal. Od rána byla samý bezstarostný úsměv. Odkašlal si. „Vybavilo se ti něco? Pamatuješ si, co se ti tehdy stalo?" Upřel svá azurově modrá kukadla na dívku.

Emily mu nechtěla lhát. Měla ho ráda. Měla ho opravdu ráda, ale neodvažovala se mu povědět pravdu o tom, co se před několika dny na loďce odehrálo. Neodtrhávaje zraky od pohyblivé odrazy házející hladiny, se mu pokusila nepřímo odpovědět: „Mám před očima takové útržky, víš? Takové záblesky, ze kterých moc nedokážu rozeznat. Nevím, co znamenají..."

Vysoko nad nimi se zasmál racek a několik dalších jeho druhů se k němu přidalo. Zatřepotali křídly a nechali se v proudu větru odnést na druhou stranu ostrova.

„Mohu se tě, Georgi, také na něco zeptat?"

Langmann okamžitě přikývl. Byl potěšen Emilyným zájmem. Bez váhání souhlasil.

„Jak se člověk stane strážcem majáku?" vyzvídala s nevinný záměrem. George otázka však mírně zaskočila, ačkoli jakou jinou by ve své situaci měl očekávat?

„To je jednoduché. Vyplníš žádost, vyškolí tě a přidělí ti nějaké místo."

„Myslela jsem, že strážci, jsou třeba vysloužilí vojáci, kteří mají už svůj věk. A tobě není snad ani pětadvacet, ne?" na moment se odmlčela a zamyslela. „Nebo lidé, kteří něco provedli, slouží na majácích za trest."

„To je také jeden z možných způsobů, jak se stát hlídačem majáku," potvrdil její domněnku.

„A ty jsi tedy vyplnil nějaký formulář a přidělili ti tohle osamělé místo?" vyptávala se dál Emily na podrobnosti, jako by sama uvažovala o takovém živobytí. George se však na krátký moment odmlčel.

„Nepodával jsem žádnou žádost," zamumlal Langmann a kousl se do spodního rtu. Emily konečně odtrhla pohled od obzoru a zahleděla se zpříma na George. Z jeho slov vyplývalo jasně, že byl zdejším strážcem za odměnu. „Jsi trestanec?" vydechla nahlas překvapeně Emily. „Cos' proved?"

Langmann si promnul hřbetem ruky víčko a nervózně povzdech. Sbohem, Emily. Sklopil zrak a nechal ho upíchnutý ke svým rukám, ve kterých si mnul špetku písku vyšťouraný ze škvír rozpraskaných starých prken dřevěného mola.

„Rodiče mě za Velké války dali do sirotčince, pravděpodobně neměli žádné peníze, a mysleli, že tam mi bude líp. Jenže už jen na tom místě strávit určitou dobu tě předurčí k tomu být vyvrhelem společnosti. Asi před šesti nebo sedmi roky za mnou přišli a řekli, že už jsem moc starý na to, aby mě živili, a tak mě vykázali. Neměl jsem nic..." Emily položila svou ruku na jeho a přerušila, tak nervózní pohrávání si se zrnky křemenného písku. „Jediné, čemu se dá v sirotčinci skutečně naučit je kradení. A tak jsem v tom pokračoval i ve světě. Očividně jsem se odvěkému řemeslu loupení moc dobře nepřiučil od starších dětí, protože mě několikrát chytili. Četníci si se mnou už nevěděli rady." Na moment se odmlčel. „To mi udělali jednou oni," poukázal na skrývanou rýhu nad okem táhnoucí se až do tmavých kroutících se vlasů, snaže se o chabý úsměv, který se během okamžiku zase vytratil. „Bylo akorát po válce a zákony byly přísnější, než jsou v dnešních dnech. Dali mi na výběr. Vězení nebo opuštěný ostrov. Volba byla jasná."

Langmann se nedokázal podívat ani na moment do Emilyných očí. Neměl původně v úmyslu jí tuto pravdu vůbec odkrývat, aby si nezkazil své jediné dny, které může s někým strávit. Kdyby však hlavu svou zvedl, zjistil by, že Emily mu věnovala vroucí mateřský pohled.

Ticho posléze přerušila právě Emily: „Lituješ toho?"

Langmann výrazně ztišil svůj hlas. „Je mi to hloupé, ale snad ani ne," řekl zasmušile. „Nelituji toho. Pro dítě, které vyrůstalo odstřihnuté od okolního světa, a které skončilo na ulici, je tohle možná jediný způsob, jak žít. Jak na téhle zemi přežít."

Co byla pro Emily krádež z nutnosti přežití, proti tomu, o co se pokusila před necelými dvěma týdny ona sama?

„A jsi tu rád? Jsi tu šťastný?" položila Langmannovi další překvapivou otázku. George konečně zvedl zrak k Emily, která mu očima visela na rtech a dychtila po odpovědi. „Asi ano. Teď jsem šťastný," přikývl, přičemž mu samovolně vyskočily koutky úsměv.

„Nemáš jiný účes?" přerušil najednou George atmosféru smutných vzpomínek a zcela obrátil téma hovoru. Emily vykulila své pronikavé temné oči a se vší vážností se zeptala ukazujíc vztyčeným prstem ke krátkým pramenům, které sahaly sotva po ramena: „Je to špatný?"

„Sluší ti to," uklidnil ji.

„Opravdu?" potřebovala se ještě jednou ujistit.

„Takhle ti to také moc sluší. Jsi to pořád ty, ať máš jakýkoli účes, hezká budeš vždycky," Langmann do ní škádlivě a zároveň povzbudivě drkl ramenem a oba se rozhoupali do rytmu šumění vln, které pod nimi šplouchaly a pěnily.

Emily neskutečně dojalo jak osamocený strážce majáku, kterému se ani v dětském věku nedostalo příliš šťastných okamžiků, uměl být citlivý člověk, který dokázal pohladit po duši. Již předtím ji překvapil svým ohleduplným chováním, ale nyní, když znala jeho minulost, vše ještě svými slovy podtrhl.