Something...|DNF FF|

14.

George

Cítil jsem ten pach nemocničního prostředí, všude samá desinfekce a spradlavý sterilní pyžamo. Hlava mi třeštila a celé tělo jakoby nebylo moje.

„Georgi?" ozvalo se těsně u mě. Pootevřel jsem oči, ale hned je rychle zavřel, jelikož mi to umělý světlo málem vypálilo oči. A přesně v ten moment mi došlo, že ležím v nemocnici v jejich spradlavým pyžamu, což znamená, že mě někdo musel převléct a tím pádem musel vidět i moje jizvy. Rozbušilo se mi srdce nervozitou a strachem, co se mnou teď bude. Nedal jsem to ale na sobě znát. Pomalu jsem se zvedl na předloktí a s přivřenýma očima se rozhlížel. Vedle postele stála mamka se sestrou a vzadu nejspíš mámin přítel.

„Co to kurva?" zamumlal jsem potichu a otřel si oči.

„Omdlel si ve škole, o přestávce, vzpomínáš si?" objala mě a já z ní cítil ten strach a nejistotu.

„Zlato, co se děje?" měla na krajíčku. O téhle věci nechci nikomu říkat, je to moje tajemství.

„Bojím se o tebe" její hlas se klepal. V místnosti byli teď už jen mamka s Larrym, kterej tuhle scénu sledoval z dálky.

„Poslyš, udělám vše pro to, aby ti bylo lépe, jen mi o tom musíš říct, ano? Vím že to teď pro tebe vůbec není lehké, ale není řešení dělat jakože nic"

„Moje tělo" vydal jsem ze sebe a ukázal na svá stehna.

„Vždyť je dokonalý, takovýhle krásný boky má málokdo!" její objetí bylo ještě silnější.

„Zlatíčko, je mi to líto, ale tuhle postavu máš v genech, takže můžeš být o hladu jak dlouho chceš, ony stejně nezmizí"

„Budeš se s tím muset naučit žít" zašeptala a na mých zádech kreslila kolečka. Jak mám do prdele žít s něčím, co na sobě nenávidím?

Dream

„Poslední dobou se tady děje hodně věcí" pochechtl se Eret a já loktem bodl do ramene.

„Projev alespoň city, kreténe!" procedil jsem mezi zuby a vražedně se na něj otočil.

Houkačky sanitky se vzdalovaly, jenže rozruch stále nabíral na síle. Všichni si mezi sebou šuškali různý teorie o tom londýnským britovi, jen já jsem z toho byl nesvůj. Nikdy se mi totiž nestalo, že by někoho z naší třídu odvážela rychlá. Ani vyučující na tom nebyly zrovna nejlíp. Bohužel, výuka stále probíhala.

„Ty vole, neuvěříš" každej den nějaká novinka.

„Povídej, ten brit je snad původem z Afriky?" zasmál se, jenže jeho úsměv po mých dalších slovech zmizel.

„Děláš si prdel, že jo?"

„Ne" tímhle jsem ukončil náš rozhovor a odešel do pokoje. Prohlížel jsem Instagram, když v tom mi začal zvonit mobil. Chtěl jsem to už típnout, jenže mi naštěstí nevolala matka, ale šéf. V tu chvíli mi spadla skála ze srdce, jenže se tam znova vybudovala, když mi sdělil, že mi opět prohodil směnu. Mám hodinu na to se dostat do práce.

George

„Tyhle věci budeme řešit s psychologem" ozval se konečně ten týpek v koutu místnosti jménem Larry.

„Je to nutný?" zeptal jsem se otráveně a zpražil ho pohledem.

„Mladý muži, ano" měl jsem chuť vyskočit z postele a zabodnout mu jednu s těch injekcí do krku. Nesnáším, když mi tak říká a obzvlášť v tomhle tónu hlasu.

„Taky si tě tu nechají dva dny na pozorování" jsem snad nějaký zvíře v zoo?

„A co když chci domů? Teď hned" rvát do sebe injekce rozhodně nenechám.

„Zlato, je to pro tvoje dobro" zabte mě.

557 slov

Děkuju za ohlasy, moc si toho vážím<33