Something...|DNF FF|

43.

Alex (Quackity)

Ráno jsem si užil další kocovinu. S bolavou hlavou jsem chodil po celém bytě a snažil se najít telefon. Nakonec se ten hajzl mrňavej nacházel zapadlej v pohovce a v klidu si cinkal. Hmátl jsem po něm a odemkl ho.

„To si děláš.." Instagram se chystal prasknout lítostnými zprávami. Nechápal jsem to a tak jsem jednu z nich rozklikl.

Dsmp.fan74: je vás líto, musí to být hrozné skoro přijít o kamaráda :'(

Co kurva? Zavřel jsem instagram a ostatním sociálním sítím jsem se raději vyvaroval úplně. Bylo mi jasný, že ať už zavolám komukoliv, budou vědět víc než já. Stejně jsem ale vsadil na jistotu a vytočil Nicka.

„Co je?" je naprdlej. Takovej je většinou, když se děje něco špatnýho.

„Na to se chci právě zeptat, moje dms se chystají bouchnout!" na druhé straně se ozval povzdech.

„Clay to včera málem zabalil" prohlásil a podle zvuku se chystal hovor ukončit.

„Počkat co, proč?"

„Teď se to právě řeší, dělaj mu testy" vole jaký zas testy?

„Jaký to je někoho zachraňovat?" prolomím to nepříjemné ticho.

„Kdo říkal, že jsem pro něj letěl já?" ke konci se trochu zasmál. Nicku, začínáš mě děsit.

„V jednu ráno se o to pokusil, podřezal se. Koukni na nějakou reportáž, třeba tu z nemocnice" povzdychl jsem a zapl televizi. Mobil jsem zahodil někam do pryč. Zas ho budeš hledat, blbečku.

Vidět ho v tomhle stavu mě trochu zamrazilo. Seděl v nemocničním pyžamu před kamerou, brečel a mluvil o jeho záchraně. Chvíli po skončení té po psychické stránce náročné věci, jsem pouze prázdně zíral na televizi. Musím se tam dostat.

Zvedl jsem se z gauče, pak chvíli hledal mobil, a nakonec si zavolal taxíka. Mezitím jsem ještě stihl zavolat Karlovi.

„Víš o tom?"

„Jistě, čekám před nemocnicí. Všude tu běhaj týpci s mikrofonem. Hledají George, kterej tu prý někde je"

„Za pět minut jsem u tebe" ukončil jsem hovor a nadiktoval taxikáři adresu, kde musím být.

„Mrzí mě to" podíval se na mě přes zrcátko.

„Chcete podpis nebo přes držku?" úplně bych zapomněl, že jsem vlastně slavnej.

„Mohu i pro syna?" narval mi papíry do rukou a já někde z kapes u kalhot vytáhl propisku. Umělec musí být vždy připraven. Poděkoval a mile se usmál. O pár minut později mě stejně pomalu i násilím z toho auta vyhodil.

Mávl jsem na Karla, kterého si nejspíš stihl jeden reportér odchytnout. Vmáčkl jsem se k nim a snažil se tam nesložit. Ten chlast má neblahý účinky, obzvlášť když máte depku. Dneska se opiju ještě víc.

Po zopakování celého příběhu jsme se propašovali do nemocnice a podle Nickových instrukcí i do jeho pokoje. Seděl tam na posteli se skloněnou hlavou a spletenými prsty.

„To ty testy trvaj tak dlouho?" pofrkl jsem si a rozhlédl se po té depresivní místnosti provoněnou dezinfekcí a jinými chemickými látkami.

„Kde je on?"

„Na hajzlech, nechce s nima o tom mluvit. Je na tom vážně špatně" podívali jsem se na sebe a rozhodli se jít za ním.

„Je v tomhle patře, po levé straně" pozvedl hlavu a trochu se usmál.