Something...|DNF FF|

55.

Sarah

Při zařinčení veškerého nádobí na stole sebou trhnu. Vrací mě to zpátky do Anglie do našeho malého bytu, zpátky k otci. Pocit deja vu. Je až děsivý, jak dětství dokáže na člověku zanechat takové šrámy. Už je to lepší, ale stále to tam někde hluboko v sobě stále cítím.

Jeho pěst je rudá. Praštil do toho ostrého rohu. Děsí mě, ale zároveň je mi ho líto. Teď mě štve, co jsem řekla. Možná to nebyla pravda. Nic nevím. Byla to blbost. Pojďme na tuhle událost zapomenout a chovat se, jakože můj mladší bráška nikdy jen tak nepraštil do stolu až mu tekla krev. Mamka to ale na tuhle cestu nevidí. Vidím, že přemýšlí. Tyler poprvé za celou tu dobu, co jsme tu, nemluví. Larry svraštil obočí.

„Dostanu kazajku?" na tváři se mu objeví úsměv plnej zoufalosti. Jeho oči se třpytí. Po tváři mu steče první slza. Dívá se na svojí ruku. Také na krev, která z ní odkapává a na podlaze tvoří rudou louži, která půjde těžko vydrhnout.

„Omluva bude lepší" špitnu a on se na mě zhrozeně podívá. Tohle nečekal. Moc přemýšlí. Overthinker. Třesou se mu rty. Další slza.

„Měla jsem držet hubu, vůbec nevím, co se přihodilo poté. Promiň, že myslím moc povrchně, nesnáším svoji osobnost" pokračuju. Cítím na sobě pohledy všech. Darcy mi hladí dlaň.

Zírá na mě. Tváří se smutně, bezmocně, zkrátka jako malé zraněné zvířátko. Pak nakrčí nos a prokrouží očima. Tady omluvné objetí fungovat nebude.

„Unavuje tě být to poslušné dítě, viď?" nevím, co si o tom mám myslet, tak zkouším hádat z jeho grimas. Za zkoušku nic nedám. No.. možná jednu krvavou pěst a potlučenej stůl.

Trochu se nad tím pousměje. Do obličeje mu sice skoro nevidím, ale cukly mu koutky. Jsem mu pro smích?

Vstane a jde pryč. Chvíli se dívám na to místo, kde před chvílí seděl. Pak se odněkud zjeví s lékárničkou v ruce. Ruku má umytou. Rána, která je zodpovědná za špinavou podlahu, je asi půl centimetru velká a nachází se kousek pod kloubem. Na kloubu se začíná tvořit modřina.

„Dá se tohle brát jako forma sebepoškozování?" zoufale zavtipkuji a on se tomu zasměje. Dobře, tohle bylo hodně děsivý.

„Nejspíš jo, heh" jeho hlas mi už celkem chyběl.

„Omlouvám se, nevím, co to do mě vjelo" lehce se tomu pousměje a mě je jasný, že lže. On neví? Hah. Páni.

George

Tohle je fakt špatný. Nesnáším to, nesnáším sebe a všechno kolem sebe. Lžu sám sobě, že je všechno fajn, ale není. Všechno je to ještě horší. Hrát tu spokojenou a šťastnou tvář už mě unavuje. Bože, proč jsem pod ten vlak jenom neskočil?

„Omlouvám se, nevím, co to do mě vjelo" TY NEVÍŠ?! LHÁŘI. Lepší, než říct pravdu a strávit nějakou dobu v léčebně. Z tohohle se jen tak nevyvlíkneš. KDO JEN TAK PRAŠTÍ DO STOLU, KDYŽ MU NĚKDO NĚCO DOPORUČÍ? NIKDO. Tohle je kurva špatný. Gratuluju, chováš se jako tvůj fotr.

-

Je mi blbě. Fyzicky i psychicky. Nejraději bych teď prostě spadl na beton, praštil se při tom do hlavy a chcíp na krvácení do mozku. Co by na tyhle myšlenky řeklo tvoje mladší já? Už je mi to jedno.

Je půl jedné ráno, venku hustě prší a silně fouká vítr. Sedím na podlaze, opřenej o rám postele a tupě zírám do zdi. Stydím se za to, že dýchám. Proč jsem ten závod vyhrál já? Musím se nějak uklidnit. Dnes se toho stalo vážně hodně. Štve mě, že lžu sám sobě i o tom, jak na tom jsem. Jiní by řekli, že si žiju život, o kterém sní většina puberťáků před spaním. Ono by to tak i bylo kdybych nebyl ill a jedno velký chodící trauma. Bylo by fajn, kdyby se všechno zahojilo, spravilo, zmizelo, jenže ono to nejde.