Something...|DNF FF|

17.

George

Po jídle jsem byl zvyklej odejít do koupelny a tam si strčit prsty do krku, jenže teď si mě hlídali. Seděli jsme na gauči a Cara se pokoušela začít konverzaci. Cítil jsem se nesvůj, většinou se s lidmi nebavím a když už, je to konverzace na styl 'ahoj, jak se máš?'. Uběhla další hodina a půl a my se koukali na nějakej romantickej seriál tentokrát pouze o hetero lidech.
Myslí to se mnou dobře, jenže já se cítil hrozně, jako chycená myš v pastičce. Nastal večer a rodiče se konečně vrátili domů. Čekal jsem, že mě konečně pustí, jenže je napadlo hrát stolní hry. Zkrátka celej večer byl jako takový ty reklamy, kde jsou vyobrazeny podle společnosti dokonalý rodiny. Jenže to bych já nesměl být ta krysa. Představení skončilo a všichni se odebrali do svých pokojů. Konečně jsem měl trochu soukromí.

Byla jedna hodina ráno a já už klasicky vylezl potichu z pokoje a mířil si to do koupelny provést rychlou operaci. Jenže ono to nešlo. Mohl jsem si ty prsty narvat i do žaludku a stejně by to nešlo. Vrátil jsem se zpět do pokoje a v rychlosti si vyhledal jiné možnosti, jak hodit šavli.

Jenže nic z toho také nefungovalo a alkohol jsem do sebe rvát nechtěl. Taky nevím, kde se nachází, protože Tyler ho neustále přemisťuje.

Možná už je na čase zbavit se těchto sebevražedných metod a smířit se s tím, že tuhle postavu budu mít vždy. Navíc, moje drsná dietka můj pás dělá ještě užší a tak boky jsou ještě více patrné. Jenže kousek něčeho v mé hlavě se toho nechce vzdát, přeci jen, byl jsem dost daleko. Jen otázka času, kdy by mě to vážně zabilo.

Byl druhý den, sobota ráno a pro mě mučení pokračovalo. Jako rodina jsme se sešli u stolu na snídani, což byla volská oka se slaninou. Rychle jsem to do sebe naházel a zkusil odejít na záchod.

„Až dojí i ostatní to snad vydržíš, ne?" ozval se ihned Tyler a já se otráveně posadil zpátky.

„Dobrej pokus" pofrkl si sám pro sebe, jenže ho slyšeli všichni včetně mě.

„Dobrý vědět, že mi nevěříš" nedivím se mu, ale trochu mi to vadí. Nic mi nevychází podle plánu.

„A divíš se mi? Vůbec s námi nekomunikuješ a pak se ve škole vyvrátíš!"

„Děláš jakoby ti na mě vždycky záleželo, pro ostatní seš ten hodnej klučina a sakra dobrej starší bratr, jenže kdyby věděli, že mě necháv-" nestihl jsem doříct, protože mě přerušilo jeho prásknutí do stolu, aby mě umlčel. Moje další slova by ho totiž šíleně potopila. Naštvaně jsme na sebe čuměli a ostatní nechápavě přihlíželi.

„Drž hubu" procedil agresivně mezi zuby.

„Co za to?" pousmál jsem se a čekal, až vybouchne. Sledovat jeho pokusy se uklidnit mi přijde nejlepší na našich hádkách.

„Stačilo, uklidněte se laskavě" Larry má vždy potřebu končit hádky a pak dělat, jak moc skvělej otec to je.

„Je snad něco, o čem bychom měli vědět?" to je snad poprvé, co mamce naše hádky přijdou nějak podstatné. Zarazili jsme se a Tyler mě jeho grimasami ve tváři prosil, abych byl ticho.

„Nic důležitého" objasnil jsem. Doufám, že si ten debil uvědomuje, že za tohle mi dluží hodně.

„Jen aby" stejně tohle všechno dřív nebo později vypluje na povrch.

Dream

Po poměrně náročným týdnu přišel víkend. Ostatní lidi víkendy berou jako ty dva posvátné dny odpočinku, jenže můj šéf to má tak trochu naopak. Projížděl jsem tátovým starým autem parkoviště před barem a hledal místo k zaparkování, stále ještě nemám vip místo, kam tuhle vymazlenou káru můžu zaparkovat.