Something...|DNF FF|

54.

George

„Jsi v pohodě alepsoň ty?”

Stále se dívám do knížky, ale nevnímám děj, stejně jako už tak pět minut dozadu. Zamyslím se nad tou otázkou. Co bych měl říct? Bude to lež nebo krutá ne moc příjemná pravda?

Trochu zvednu hlavu a kouknu po ostatních. Tyler sarkasticky pokyvuje hlavou a já se na něj usměju. Trochu mi při tom zacukají koutky.

„Jak to myslíš?” oddalovat původní otázku je asi jediná možnost, jak v nich nevzbudit paniku, ikdyž stejně už u oběda panikařili.

„Tak celkově” s potutelným pošklebkem na tváři na mě zírá a já se načapám při vymýšlení plánů, jak z této banální situace uniknout. Celkem vtipný, že tyhle bojuj nebo uteč stavy s psycholožkou řeším už přes rok a stále můj mozek funguje na principu uteč. Žádný progres, mně už není pomoci. Bohužel.

Na její původní otázku jen pokývám hlavou na souhlas a vrátím se pohledem ke knížce, jejíchž děj už jsem za tu chvíli úplně zapomněl.

„Nemyslím si, že tenhle vztah je pro tvoje duševní zdraví ideální, brácha”

Znechuceně pokrčím obličej. Nemyslím si, že by někdo, kdo nechal svého mladšího bezbranného sourozence na pospas většině času ožralého otce se skleněnou flaškou alkoholu v ruce a tvrdými pěstmi, by se teď po osmi letech měl plést do jeho vztahu a říkat, co je pro něj dobré a co naopak ne. Lidi jsou k duševně nemocných lidem milý, ale když se ta nemoc začne jakkoliv projevovat, odvrací zrak a doporučují nemocného uvěznit ve svěrací kazajce v blázincích. Lidstvo je píčovina.

Mlčím. Pěsti mám tak semklé, že moje klouby jsou celé bílé. Krev ve mě vře a já si na moment uvědomím, že tohle nejsem já. Nebo jsem? Vždycky jsem byl totiž ten, kdo při takových argumentech odešel do pokoje, kde si pak ztěžoval plyšákům. Ale teď? Proč mám chuť se hádat? Co je se mnou kurva špatně?! Připadám si jako kdyby ve mě přestala fungovat pojistka.

„Promiň, jestli tě to nějak urazilo jen-”

Třísknu do stolu. Zařinčí nádobí a  mou pěstí projede uspokojivá bolest, kterou následně zamění horká tekutina rozlívající se po kloubech a následné stékání po prstech. Zaznamenám, jak mi zlostí zaskřípou zuby. Místnost je tichá. Divoce mi tluče srdce a všechna ta krev nahromaděná v mé hlavě náhle klesá zpátky do srdce. Všechno to trvá tak vteřinu. Trochu mě zaskočí množství té až skoro vařící tekutiny. Kouknu se na svojí levou dlaň. Je rudá a celá se kvůli adrenalinu třese. Pousměju se nad tím. Pak mi ale dojde jaké tohle bude mít následky. S třesem vydechnu. Podívám se nahoru, hlavu nechám v původní pozici. Všichni na mě vyděšeně zírají a dokonce uslyším Tylerovo dramatické polknutí.

„Dostanu kazajku?” zazubím se.

-

Benny

Je brzy ráno a já se procházím okolo pláže, která je teď vcelku pustá. Vidím zde pouze dvě mužské postavy, které běhají a vodu, která je jim po kolena, po sobě cákají. Je prosinec, ale některé roční období zkrátka nezastaví. Zebou mě lýtka, protože je mám celá holá. Do plic nasávám čistý vzduch, který v nosu občas trochu zaštípe solí. Přemýšlím nad tím vším, co se v poslední době odehrálo. Za ty tři měsíce se toho stalo víc než za půl roku. Jsem manažer pubertální celebrity. Jezdím ve své vysněné Toyotě Collaro. Ke snídani si můžu dát co chci a neomezuje mě rozpočet jednoho dolaru. Nejen že jsem sebe vytáhl z chudoby, dost jsem napomohl i své rodině. Sestra s matkou byly velmi vděčné. Bylo kouzelné poprvé v životě vidět jejich plné spokojené tváře. Bojím se, že tohle jednou skončí. Stačí tak málo. Celej můj život záleží jen na něm. Jeho sláva přináší peníze a ty přináší plná bříška.

Dojdu k místní plážové restauraci, kde si objednám sendvič. Posadím se na prázdnou lavičku s výhledem na celou pláž. Na nohách mě zašimrají jemné chloupky. Pak majitel jemných chloupků začne spokojeně vrnět. Podívám se dolů. Je to roztomilá tříbarevná kočka s růžovým čumáčkem a malými tlapkami. Opřu se o opěradlo a přemýšlím. Přemýšlím tak dlouho dokud mi na rameno nezaťuká mladá servírka, která v druhé ruce svírá tác s mým šunkovým sendvičem. Mile se na mě usměje a tác položí na stůl přede mě. Poděkuju jí a pustím se do jídla.

„K lidem je až moc přítulná”

Zvednu zrak od sendviče a kouknu se po té dívce. Sedí na lavičce kousek ode mě a pozoruje to chlupaté stvoření u mých noh. Je hezká. Má kaštanově hnědé vlasy uvězněné v úhledně neúhledném drdolu. Dlaní si podpírá tvář. Oči má pistáciově zelené a rty lehce růžové. Na sobě má květinové šaty a na nohách bílé žabky. Uši zdobí několik náušnic a v nose má septum. Páni.

„Je vaše?” zeptám se a ukousnu si sendviče.

„No skoro, dříve se potulovala po celé promenádě, ale nakonec se před pár měsíci zabydlela tady”

Líbí se mi její hlas. Je tak něžný a jemný, zkrátka bych ho mohl poslouchat celé hodiny.

„Jsem Cassie mimochodem” řekne Cassie a pramínek vlasů, který ji vypadl z drdolu, si dá za ucho.

„Těší mě, že vás poznávám, Cassie” usměju se na ni a ona zas na mě.

„Jsem Benny” dodám a ona řekne to stejné, co já před chvílí jí.

Povídáme si. Ani nevím jak už dlouho, ale nějak mi na tom nezáleží. Je mi příjemné s ní trávit čas.

„No, je to rodinný podnik a pracuji tady už od svých sedmnácti, ale raději bych si splnila svůj dětský sen”

„A to je?” pobídnu ji. Zajímá mě to.

„Být návrhářka” usměje se a pohladí si Jackie, která teď vrní na mém klíně.

„To je pěkné, podle mě se vám to splní. Přeci jen, jste vážně šikovná” ukážu na její šaty, o kterých jsem se dozvěděl, že je šila ona sama na šicím stroji ve svém malém provizorním pokoji.

„Děkuji, tohle mě vážně potěšilo” vděčně se usměje.

„Co děláte za práci vy?” zeptá se.

„No, jsem manažer” odpovím stručně. Nechci, aby jsme se bavili o mě a vůbec o mém zaměstnání.

„To musí být náročné, ne?”

Jenže ji moje zaměstnání zaujalo.

„No, já spíše řeším marketing, různé spolupráce a podobně. Teď toho zas tak moc není” tohle téma začínám proklínat.

„A pro koho pracujete?”

Rychlejší vymýšlení lži jsem ještě nikdy neprovedl.

„Taková hloupá firma, která se stará o hospodářství naší země, nic extra”

Povídáme si už snad hodinu a půl a mě až skoro zaskočí, jak dlouho dokážu mluvit s naprosto cizí osobou. Teď ale zas tak cizí není. Jmenuje se Cassie Tate Collinsová, je jí dvacet čtyři, vlastní skútr po jejím zesnulém otci, má pět dalších sourozenců, celé její dětství se stěhovali, což pro ni bylo velice náročné, nikdy neměla mnoho kamarádů a většinu svého dětství strávila na internetu. Bydlí nedaleko této pláže v malém domku s její matkou, matčiným přítelem a dvěma bratry. Zbytek jejich sourozenců má v péči její teta - její mámy sestra. Chová tři skinny morčátka a chce se stát návrhářkou. Bože, je dokonalá.

1140 slov

„We all gonna die...”