Something...|DNF FF|

56.

George

Většina teenegerů začne s ganjou, pak do toho zapojí tvrdší drogy, jelikož chtějí otestovat, jaké to bude mít účinky. Pak zkusí přestat, jelikož je okolí začíná ze závislosti podezřívat. Já nikdy členem tohohle 'dospívajícího rituálu' nebyl, ale v posledních době bych si vážně přál být myšlenkami úplně jinde. Myslet si, že umím lítat a vyskočit z okna. Je to lepší, protože bez drogy by byla poslední myšlenka KONEČNĚ, ale s drogami by to nebyl poslední výkřik do temnoty, nýbrž něco na způsob: 'Koukni se tati, já letím'. Daddy issues mě začínají drtit.

„Zlato oběd!”

Chci zakopnout a zlomit si vaz. Proč z toho dělám takovou vědu? Vždyť se skoro nic nestalo, jen mi prostě ujely nervy. Potlačované emoce vyšly na povrch. Už tě zkrátka nebavilo být ten poslušnej psychicky labilní syn. Chtěl jsi pochopení, které neumíš vyjádřit, jelikož nedokážeš jednat s lidmi. Drž hubu.

„Už jdu” křiknu a rozhlédnu se po pokoji. Chybí ti dost hodin konverzace s lidmi o jejich koníčcích a těchhle prvotinách, a až pak se dostáváš k citlivějším tématům. Jenže ty to neznáš, nikdy jsi neměl ani prostor něco takového poznat. Něco jako je normální komunikace.

„Aa tady je” ohnu se v kolenou a hmátnu po jeho mikině, která voní po něm takže naprosto úžasně. V rychlosti si ji nasadím a vyjdu z pokoje.

Nikdy jsi nedokázal říct, co chceš, protože jsi se pak cítil hrozně, když tvůj názor nebyl stejný nebo alespoň minimálně podobný s těmi ostatními. Jsi bezcenný, sobecký hajzl a tak to i zůstane.

Tyler v kuchyni krají rajčata. Buď jako ta rajčata. Dělá zeleninový salát, jako vždy. Mamka s Larrym sedí u stolu a povídají si. Mamku slyším po dlouhé době se zase od srdce smát. Kazíš příjemnou rodinnou atmosféru. Na chvíli zapřemýšlím, jestli se k nim mám posadit.

„Posaď se” řekne mamka, která se ještě stále směje. Poslechnu ji a posadím se na svou židli, která je naproti těm jejich.

„Řekneš nám, co tě trápí?” ne. Ano, měl by si. Tohle je celý tvůj problém. Je to bludný kruh a ty jen černá ovečka.

Mlčím, ale chci něco říct. Nevím, jak začít. Chybí ti komunikační schopnosti.

„Sarah ti řekla, že tvůj vztah s ním je pro tvoje psychické zdraví krapec neideální, tohle byl ten kámen úrazu?” přeruší moje přemýšlení nad vhodnými slovy mamka. 

„Jeden z jeho částí” na chvíli se odmlčím, pak pokračuju.

„Nechci, aby si to brala osobně, jen mě naštvalo, že se zachovala vesměs šíleně pokrytecky” mamka pokýve hlavou a já pokračuju dále.

„Vůbec neví, co se dělo pak, všechny ty věci ve škole, šikana, David, zlom, kdy moje ppp se ještě více zhoršila, přičemž ona mě opustila v moment, kdy jsem ji nejvíc potřeboval. Štve mě, jak lidi dělaj z ill lidí naprostý chudáčky a když se ta jejich nemoc začne projevovat, ohrnují nad nimi nos. Chápu, že to nemyslela zle, ale ono to tak vyznělo. A v ten moment mi prostě ujely nervy, moc mě to mrzí” skončím svůj proslov a Tyler na mě překvapeně zírá.

„Kdo je David?” zeptá se provokativně.

„To je jedno. Chápu vás, že mě chcete chránit před dalším možným traumatem, ale já už teď po tom všem dealuju se stejnými sračkami jako on, takže to není žádná velká psychická zátěž naopak on je dost velká psychická podpora” ke konci už mumlám, jelikož mi přijde trapný mluvit takhle otevřeně o našem vztahu, ale tohle jsem potřeboval říct.