𝙹𝚊𝚔𝚘 𝚟𝚕𝚌𝚒 𝚊 𝚘𝚟𝚎𝚌̌𝚔𝚢 [𝚢𝚊𝚘𝚒]

𝚇.

Víte jak jsem přemýšlel, jestli je nějaký normální den v této rodině? Tak právě jsem na jeden narazil. Ráno jsem se nasnídal, pak jsem byl v knihovně a teď jsem ve svém pokoji. A v životě jsem se nenudil víc.

U Atsuhiho jsem asi dva týdny. Dva podělaný týdny a už jsem si zvykl na to, že se pořád něco děje. Až když se nedělo nic mi došlo, že ten celodenní shon a ruch mi chybí. Zika sedící na křesle v mém pokoji měla asi stejný názor, protože houpala nohama přes opěrku křesla a zírala do stropu. Buď byla znuděná anebo zamilovaná. Ještě chvíli jsem vydržel ležet na posteli a nic nedělat a pak jsem se vyšvihl do sedu.

"Ziko!" promluvil jsem na ní a ona na mě otočila hlavu. Větší účast neprojevila. "Musíme něco podniknout," rozhodl jsem. Zika vykulila oči a urychleně se zvedla. 

"Konečně!" vykřikla. "Já si myslela, že se ukousám nudou!" Usmál jsem se a zamnul si bradu.

"Nějaké nápady na naše další aktivity?" zeptal jsem se. Zamyslela se a pak zklamaně zavrtěla hlavou. "Co jsi tu dělala než jsem přijel," naléhal jsem na ní a donutil jí se znovu zamyslet. Tentokrát u toho i naklonila hlavu na stranu, což se u ní rovnalo maximálnímu zamyšlení. 

"No...většinou jsem někde měla hlídku a vyslechla spoustu zajímavých rozhovorů. Anebo jsem kradla v kuchyni moučníky," řekla nakonec a já si zklamaně povzdechl. 

"Jít odposlouchávat nemůžeme. Se mnou by to nebylo moc tajný," povzdechl jsem si a pak zaúpěl. Copak neexistuje nic, co ten nudný den může oživit? O pár minut později jsem si přál, aby mě taková myšlenka nikdy nenapadla. Protože taková přání se můžou i splnit a zpravidla pak nevznikne nic moc dobrého. Zrovna jsme se Zikou procházeli chodbou poté, co jsme zvážili své možnosti a zamířili do kuchyně ukrást nějaký moučník. Opravdu to vypadalo jako to nejméně nudné, co ten den můžeme dělat. A kéž by to tak zůstalo. Ale zpátky k tématu. Šli jsme jednou z dlouhých chodeb, které vévodily Atsuhiho domu, když jsem si všiml, jak se v okně něco mihlo. Nebo někdo mihnul. Zastavil jsem se a Zika se mnou s nechápavým výrazem na tváři. 

"Yasuo? Děje se něco?" zeptala se a já přešel blíž k oknu. Když jsem za ním spatřil přikrčenou postavu své sestry, málem jsem omdlel. Rychle jsem otevřel obrovské okno a vyklonil se ven. Sayuri se na mě usmívala a vypadala více než spokojeně. Já naproti tomu vypadal všelijak, jen ne spokojeně.

"Yasuo!" vypískla Say a pokusila se mi vrhnout kolem krku. Chytil jsem jí za ruce čímž jsem jí ten pokus znemožnil a naštvaně jsem se na ní podíval.

"Co tady děláš?" zasyčel jsem. Má sestra nejistě zamrkala. 

"Přijela jsem za tebou. Neodepsal jsi mi a já o tebe začala mít strach," namítla tiše. Zavřel jsem oči.

"Say, tvého strachu si opravdu vážím, ale opravdu si myslíš, že byl dobrý nápad sem jezdit? Ví o tom vůbec matka?" zeptal jsem se. Snažil jsem se neznít moc naštvaně, ale moc se mi to nedařilo. Vždyť se pokusila vloupat do domu alfy, který mě před týdnem přiškrtil do háje! Jak jsem mohl znít nenaštvaně? Sayuri si odfrkla a pohodila vlasy. 

"Ne, jistě že o tom neví. Nenechala by mě sem jet," řekla a já zavřel oči. 

"Sayuri, teď mi řekni co si myslíš, že nastane. Zmizíš, nedáš matce vědět kde jsi a odjedeš za bratrem kterého ona bytostně nenávidí. Myslíš si, že bude čekat doma a pak si o tom promluvíte, nebo sem přijede a bude se dotazovat, co jsem provedl? Nápověda, správná odpověď je jen jedna," zavrčel jsem a moje sestra znovu nejistě zamrkala. 

"Myslím, že podle tebe to bude možnost číslo dvě," zamumlala. Přikývl jsem. "Ale matka se změnila! Teď už to určitě neudělá!" řekla Say s nadějí. Zvedl jsem obočí.