𝙹𝚊𝚔𝚘 𝚟𝚕𝚌𝚒 𝚊 𝚘𝚟𝚎𝚌̌𝚔𝚢 [𝚢𝚊𝚘𝚒]

𝚇𝚇𝚅𝙸𝙸.

Čtvrtek přišel až obdivuhodně rychle. Já vím, já vím. Zbývalo do něj jen nějakých 50 hodin, ale i tak...50 hodin mi pro jednou uběhlo jako deset a než jsem se nadál, nasedal jsem na místo spolujezdce a Atsuhi startoval. Nervózně jsem si sepjal ruce v klíně a upřel veškerou svou pozornost na silnici před námi. Nemluvil jsem a Atsuhi to po mně ani nevyžadoval. Když jsme asi o půl hodiny později zastavili před velkou černou budovou, zhluboka jsem se nadechl a přelétl po ní pohledem. 

"V pořádku? Jestli se na to necítíš, pořád to můžeme otočit a jet domů. Tiara by to pochopil..." navrhl a já se na něj zadíval. Domů. Opravdu už jsem jeho sídlo považoval za svůj domov? Asi ano. Stejně jsem neměl žádný jiný. Zavrtěl jsem hlavou a přinutil se zvednout koutky v malém úsměvu. 

"Ne. To zvládnu. Chci ho vidět," odvětil jsem tiše a Atsuhi kývl. Pak se na mě povzbudivě usmál, natáhl se a sevřel mé ruce ve svých. 

"Bude to v pohodě jo? Budeme tam i já a Tiara," zamumlal a já se na něj znovu pousmál. Pak už jsem se odpoutal a dřív, než bych si to stihl rozmyslet jsem rychle vystoupil z auta. Atsuhi mě napodobil na druhé straně a společně jsme vyšli pár schodů, které vedly k hlavním dveřím. 

"Pane Tanako. Nečekal jsem, že přijedete," obrátil se na mého snoubence muž na recepci a ten na něj hodil povýšený pohled. 

"Se snoubencem jsme přijeli navštívit Tiaru," odsekl, popadl mě za zápěstí a protáhl kolem recepce až k výtahu. Jakmile se dceře zavřely a Atsuhi zmáčkl tlačítko s číslem dvacet sedm, uvolnil se. 

"Co to mělo být?" zajímal jsem se a on se na mě podíval koutkem oka. Pak pokrčil rameny a zadíval se na leštěné dveře. 

"Nic. Takhle se chovám k těm, které neznám," zamumlal nakonec a já se zamračil. Pak mi ale došlo, že to dává smysl. Když jsme se poznali, choval se ke mně úplně stejně.

"Takhle si nikdy nenajdeš žádné přátele nebo blízké. Každýho hned vyděsíš," zavrtěl jsem hlavou a on se uchechtl. 

"Mám tebe, Tiaru a svou rodinu. Kapacita mých blízkých je vyčerpaná, tudíž si nemusím shánět nové," zavrtěl hlavou a já protočil oči jen abych zakryl, jak se mi rozbušilo srdce, když mě nazval svým blízkým.

"I tak. Být na ostatní milý není vždycky na škodu," napomenul jsem ho a tentokrát to byl on, kdo protočil oči.

"Dobře. Budu o něco milejší. Ale nečekej, že se budu na všechny usmívat a zdravit je."

"Co si tak pamatuju, tak na mě ses poprvé usmál asi po dvou týdnech, co jsem u tebe bydlel," zabručel jsem a on se nadechl k odpovědi. Už to ale nestihl, protože výtah zastavil a dveře se s cinknutím otevřely. Hned za nimi už na nás čekal černovlasý alfa. 

"No konečně. Dvě minuty zpoždění pánové," povzdechl si a já se na něj zašklebil. "Pohněte. Yiakin je tu asi za pět minut," pobídl nás a kývl hlavou k černým dveřím na konci chodby. Ve vteřině, kdy řekl jméno muže, se kterým se za chvíli setkám mě polilo horko. Yiakin. Takže to byl on. Doteď existovala alespoň malinká šance, že se Tiara spletl, nebo že si ze mě celou dobu dělal legraci. Ale jakmile řekl jméno, které má matka opakovala téměř každý večer když jsem byl malé dítě, bylo to jako by mě naplno zasáhlo to uvědomění. Uvědomění, že se opravdu setkám se svým otcem. Atsuhi mi položil ruku na záda a jemně mě postrčil směrem ke dveřím. Tiara mě obezřetně pozoroval a pak se zakroucením hlavy vyšel před námi. 

Když jsme se ocitli v jeho kanceláři, dech už se mi malinko zklidnil a já mohl začít vnímat i něco jiného, než jen strach, nejistotu a dalších milion emocí svíjejících se v mém nitru. Tiarova kancelář byla strohá a celá černá. Stejně jako on. Když se ale člověk zadíval pozorně, všiml si detailů, které napovídaly, jaký je černovlasý alfa doopravdy. Na stole vedle počítače leželo poházených pár výtvorů z origami, na okně stál hrnek s kočičí tlapkou ze kterého se stále kouřilo a obsah poliček nalevo, který původně vypadal jako nějaké pracovní složky byly ve skutečnosti staré gramofonové desky, jejichž sbíráním musel Tiara strávit celé roky. 

"Klidně si sedněte. Nebude tu dřív, než za tři minuty. A snad přijde načas," řekl a poznámku na konci dodal s jedovatým podtónem. Atsuhi, který už mezitím zamířil k jednomu z křesel, protočil očima. 

"Byly to dvě minuty Tiaro. Dvě minuty!" zaúpěl a posadil se. Obsadil jsem křeslo vedle něj a nervózně si mačkal prsty. 

"To je od rána jako na trní?" zeptal se Tiara a Atsuhi přikývl. 

"To si piš. Divíš se mu? Ještě nikdy svého otce neviděl a ani o něm neměl žádné zprávy," zavrtěl hlavou a Tiara pokrčil rameny. 

"Já bych byl docela rád, kdybych svýho otce nikdy nepoznal," poznamenal. 

"Ten jeho doufám nebude takový vůl, jako ten tvůj."

"Co ty víš, třeba..."

"Hej vy dva, já sedím přímo tady a nejsem hluchej. Co takhle chvíli mlčet?" přerušil jsem jejich debatu a oni zmlkli. Atsuhi s provinilým úsměvem a Tiara s podrážděným odfrknutím. Další asi dvě minuty jsme seděli v pro mě velice příjemném tichu, než ho narušilo ostré zaklepání. Tiara se zvedl, Atsuhi se napřímil a já začal hyperventilovat. Tiara mi cestou kolem mě stiskl rameno a pak došel ke dveřím, které otevřel. Zatím jsem neviděl člověka, který za nimi stál, ale zaslechl jsem hluboký hlas, jak pozdravil. Atsuhi mi stiskl ruku a já mu málem rozdrtil klouby. Černovlasý alfa u dveří přikývl na něco co onen muž řekl a pak ustoupil na stranu, aby mohl vejít. A tak jsem poprvé spatřil svého otce.

Tiara měl pravdu. Byl mi až neuvěřitelně podobný. Jeho vlasy měly přesně stejný rudý odstín jako ty moje, měli jsme stejně řezanou čelist a lícní kosti a dokonce bych přísahal, že i naše nosy byly totožné. Jediné co na něm bylo nápadně jiného byla barva očí. Zatímco moje byly medově hnědé po matce, ty jeho zářily na všechny strany barvou ledu a vody. A pak se ty dva modré body upřely na mě. 

Zorničky se mu rozšířily překvapením a celé jeho tělo ztuhlo, jako by snad byl socha. Nějakou dobu jsme se jen nevěřícně pozorovali, než se nadechl a otočil se k Tiarovi. 

"Kdo je to?" zeptal se sevřeným hlasem a černovlasý alfa se se založenýma rukama opřel o již zavřené dveře.

"To jsou mí nejlepší přátelé. Atsuhi Tanaka a Yasuo Kobayashi, brzy Tanaka," odvětil a modré oči se znovu upřely na mě. Otevřel pusu, jako by snad chtěl něco říct, ale zase ji zavřel, protože z ní nedostal ani hlásku. A proto jsem se rozhodl, že promluvím já. Střelil jsem postranním pohledem po Atsuhim, sevřel mu ruku ještě o něco víc a zaměřil veškerou svou pozornost na muže před sebou.

"Ahoj tati," ozval jsem tiše. Můj otec se při mém druhém slově zhluboka nadechl a pak na chvíli zavřel oči. Když je zase otevřel, probleskla v nich emoce, kterou se mi ale nepodařilo rozpoznat. 

"Ahoj Yasuo," hlesl stejně tiše jako já a rozhostilo se ticho, které Tiara ani Atsuhi nenarušili. Bylo to buď na mně, nebo na muži přede mnou. A byl to on, kdo ticho prolomil. 

"Omlouvám se."

Yay! Dokázala jsem sepsat další kapitolu! Přiznám se, že celé setkání Yasua a Yiakina se mělo odehrát během jedné kapitoly, ale tak trochu se mi to protáhlo na dvě...no tak nevadí.