𝙹𝚊𝚔𝚘 𝚟𝚕𝚌𝚒 𝚊 𝚘𝚟𝚎𝚌̌𝚔𝚢 [𝚢𝚊𝚘𝚒]

𝚇𝙸𝚅.

„Ta kniha nakonec nebyla tak špatná," ozvalo se za mnou a já vyskočil půl metru do vzduchu. Obrátil jsem se od poličky kterou jsem zrovna rovnal a se zamračeným pohledem se podívala na Atsuhiho, který se opíral o regál za mnou.

Na sobě měl černou košili a kalhoty a vypadal jako že tu stojí už nějakou dobu.

„Jak dlouho tu jsi?" zeptal jsem se ho proto a on pokrčil rameny.

„Dost dlouho na to, abych tě chvíli sledoval," řekl nakonec. Zašklebil jsem se, ale otočil jsem se zpátky a dal na správné místo další přeházené knihy.

„Cos to říkal o tý knize?" vrátil jsem se zpátky k jeho první poznámce.

„Říkal jsem, že není tak špatná," odpověděl a opřel si hlavu o knihy za sebou. Zvedl jsem obočí a rty se mi samovolně roztáhly do malého úsměvu.

„Není tak špatná znamená, že konečně uznáváš že historie není nudná?"

„Ne, pouze jsem uznal, že ta kniha není tak špatná," odporoval a já se na něj otočil se širokým úsměvem.

„Jenom to nechceš přiznat," zamumlal jsem a on protočil oči, ale už se se mnou nedohadoval.

„Proč tu vlastně jsi tak často?" zeptal se najednou a já zamrkal. Pokoušel se snad o normální konverzaci? Poslední dobou se mu to stává nějak často...

„Protože je to knihovna Atsuhi. Kde jinde bych měl trávit čas?" zeptal jsem se nechápavě.

„Třeba ve svým pokoji? Nebo na zahradě? Nebo co já vím," řekl a pokrčil rameny.

„V pokoji je strašná nuda a co se zahrady týče, se Zikou jsme se shodli, že nevíme, jestli tam mám povolený vstup," odvětil jsem jednoduše a pravdivě. Protože proč bych mu měl mazat med kolem pusy? Na zahradu jsem nechodil, protože jsem nevěděl jestli můžu a nechtěl jsem riskovat.

Atsuhi se zamračil a rameny se odrazil od knihovny, takže se narovnal do své plné výšky.

„Jistěže můžeš na zahradu," řekl nakonec trochu opatrně. „Proč bys tam nemohl?" Zvedl jsem obočí a nadechl se, abych mu něco řekl, ale on zvedl ruku a zarazil mě. „Jo, promiň, já vím," povzdechl si a přejel si dlaní přes oči. Pak se na mě zadíval a já se pod tíhou jeho pohledu cítil značně nesvůj.

„Promiň, jestli jsi získal pocit, že se ti něco stane, když půjdeš na zahradu," zamumlal nakonec a já přimhouřil oči. Něco se s ním dělo. Protože jinak si nedovedu vysvětlit jeho momentální rozpoložení.

„Vím, že občas vybuchnu a pak si to vylévám na tobě, ale pracuju na tom. Nechci aby ses musel bát pokaždý, když vejdu do místnosti. Nechci s tebou mít vztah jaký mají Akio s Kyoshim," povzdechne si a znovu se opře o knihovnu. V průběhu jeho řeči jsem otevřel pusu dokořán a abych byl upřímný, mé mozkové buňky nějak nezvládaly to, co řekl. Když se jim to nějakým základním způsobem podařilo zpracovat, nadechl jsem se a odkašlal si. Tím jsem na sebe přitáhl jeho plnou pozornost a abych byl upřímný, nebyl jsem si jistý, jestli jí vydržím. Dodal jsem si ale odvahy a promluvil.

„Tak to už není," zamumlal jsem a on naklonil hlavu na stranu. „Chci tím říct, že už se nebojím pokaždý když vejdeš do místnosti. Lhal bych, kdybych se pokoušel tvrdit, že to tak nebylo, ale...teď už ne."

Atsuhi na mě dál upíral neochvějný pohled, který mě propaloval skrz na skrz.

„Bál jsem se tě po tom našem prvním rozhovoru a pak poté, co jsem mluvil s Kyoshim. Poté jsem se třásl pokaždý, když jsi vešel do místnosti nebo se na mě podíval. Ale pak, jsi už nikdy nic takového neudělal a pak jsi mi pomohl s mámou a...od tý doby se to zlepšuje."

Atsuhi na mě chvíli zíral, než přešel blíž a podíval se mi zblízka od očí. Hlasitě jsem polkl, ale nebylo to, že bych se ho bál. Bylo to spíš proto, že byl tak blízko. To byla zcela nová reakce, kterou jsem v jeho přítomnosti ještě nezažil a v duchu jsem si poznamenal, že si o tom pak musím promluvit se Zikou.

„Takže už se mě nebojíš?" zeptal se mě z bezprostřední blízkosti. Zavrtěl jsem hlavou a jeho koutky se roztáhly do mírného úsměvu. „To je dobře," poznamenal. Pro změnu jsem přikývl a jeho koutky sebou zaškubaly.

Ustoupil jsme od něj do bezpečné vzdálenosti a odkašlal jsem si. Předtím jsem se spletl. S ním možná bylo všechno v normálu. Na druhou stranu se mnou se něco rozhodně dělo.

„Co tě přimělo změnit názor na tu knihu?" zeptal jsem se abych prolomil ticho. Atsuhi se svalil do křesla způsobem, který jsem doteď u žádného alfy neviděl. Nohy mu visely přes opěrku a hlavu měl zakloněnou přes tu druhou. Kdo by čekal, že se zrovna tenhle alfa dokáže chovat tak... obyčejně.

„Vlastně nic konkrétního," odpověděl na mou předchozí otázku a já se spořádaně posadil do druhého křesla. „Jen jsem prostě najednou věděl, že to není tak špatné, jak jsem čekal."

„Není tak špatné? Tohle zkus říct před Tiarou," ušklíbl jsem se. Atsuhi po mně hodil ostrý pohled, ale nakonec se trochu ušklíbl.

„Blázníš? Vždyť jsi byl u toho, když jsem mu řekl, že historii považuji za nudnou. Málem mi tehdy urval hlavu," zabručel a já dusil smích. Navzdory tomu, že už jsem se ho nebál jsem pořád nevěděl, jestli je moudré se mu smát.

„Tak hrozný to nebylo," zastával jsem se druhého alfy. Atsuhi si odfrkl, ale dál to nekomentoval. „Můžu se tě na něco zeptat?" ozval jsem se po chvíli a on mávl rukou což jsem pochopil jako svolení.

„Proč jsi nezačal vyvádět, když jsi nás našel v knihovně?" zeptal jsem se.

„Měl jsem?" zeptal se Atsuhi se zvednutým obočím.

„Ne, to ne," začal jsem rychle. „Ale...bylo to poprvé kdy jsem si povídal s někým jiným než s tebou nebo Zikou a ty jsi nevyváděl," poznamenal jsem. Atsuhi si povzdechl a zaklonil hlavu ještě o něco víc.

„Tiaru mám rád," řekl nakonec jednoduše. Dobře, tohle jsem nečekal. „Jeho otec byl sice prvotřídní šmejd, ale Tiara...já nevím. Prostě mu věřím..." povzdechl si.

„Dobře..." řekl jsem na to a zamračil se. On se uchechtl.

„Netvař se tak překvapeně," napomenul mě a já zavřel doteď otevřenou pusu.

„Přiznal ty jsi vůbec někdy, že máš někoho rád?" zeptal jsem se ho a on zvedl obočí.

„Jako jestli jsem někdy někomu řekl, že ho mám rád nebo ho miluju?" zeptal se a já přikývl. Naklonil hlavu na stranu a vypadalo to, že usilovně přemýšlí.

„Vlastně jo," řekl nakonec. „Dvakrát. Mámě samozřejmě a pak jedné holce co jsem do ní byl zamilovaný ještě na základce. Bylo mi asi třináct a ona byla o dva roky starší. Samozřejmě se mi vysmála - po nějaké době..." odpověděl a já zvedl obočí. Nečekal jsme takhle obsáhlou odpověď. Čekal jsme něco ve stylu ano nebo ne. A ne, že se dozvím něco z jeho osobního života. Tahle - nevím jak to nazvat, asi důvěra? - byla něco naprosto nového a já se z toho divného stavu snažil co nejrychleji dostat.

„Aha, dobře," zamumlal jsem.

„Proč tě to zajímá?“

„Ani nevím,“ pokrčil jsem rameny a na jeho tváři se objevil další polovičatý úsměv.

„Dobře,“ broukl a zavřel oči. Po chvíli začal klidně oddechovat podle čehož jsem usoudil, že usnul. A já tam jen seděl, sledoval ho a přemýšlel o tom, že když spí, vypadá fakt hodně dobře.

Jsem dobrá. Jak dlouho mi tak mohlo trvat vydat další kapitolu? Ani ne týden ne? To je pravděpodobně můj nový rekord...

Uvidíme se u další kapitoly!