𝙹𝚊𝚔𝚘 𝚟𝚕𝚌𝚒 𝚊 𝚘𝚟𝚎𝚌̌𝚔𝚢 [𝚢𝚊𝚘𝚒]

𝚇𝚅𝙸𝙸.

"Zlatíčka!" ozval se medový hlas a já se otočil směrem, odkud se ozval. Stála tam paní Machiko s doširoka rozpřaženýma rukama a obrovským úsměvem na tváři. 

"Mami," usmál se Atsuhi a rozešel se směrem k ní. Jelikož jsem do něj byl furt zavěšený, musel jsem se za ní vydat taky. Atsuhi se na mě ještě usmál, než jemně vyprostil můj loket ze svého sevření a rychle svou matku objal. Postával jsem opodál a přemýšlel, jaké by to bylo, kdyby se moje matka usmívala stejně jako paní Machiko, když by mě viděla. Když Atsuhi svou matku pustil, otočila se ke mně a přistoupila blíž.

"Yasuo, tak ráda tě vidím," řekla upřímně a také mě objala. Chvíli jsem stál jako opařený, než jsem jí opatrně položil ruce na záda a přes její rameno vrhnul nechápavý pohled na Atsuhiho, který se ale rozhodně nechystal mi pomoct. Místo toho tam jen stál se založenýma rukama a zlomyslně se šklebil.

"Já vás také," odpověděl jsem paní Machiko nakonec a ona se ode mě odtáhla. Prohlédla si mě od hlavy k patě a dala mi ruce na tváře. Atsuhi za ní se začal dusit smíchy. 

"Moc ti to sluší drahoušku. A tykej mi prosím," usmála se a pustila mě. "A ty, se přestaň smát a raději mi pojď pomoct s květinami," otočila se na svého mladšího syna, který okamžitě nasadil vážný výraz. 

"Nesmál jsem se ani náhodou," odpověděl, ale bez protestů svou matku následoval. 

"Athi znám tě celý tvůj život, který jsem ti mimochodem dala. Vím přesně, kdy se směješ," odbyla ho. Atsuhi se zastavil a počkal až se k němu dostanu. 

"Athi?" zeptal jsem se se zvednutým obočím. Atsuhi po mně šlehl pohledem a na půl úst ucedil. 

"Kyoshi neuměl vyslovovat s a říkal mi Athi. Máma se toho bůh ví proč chytila," zabručel a já zadusil smích. "Jestli se rozesměješ..." začal, ale asi nevěděl jak pokračovat a tak sklapnul. Protočil jsem oči a rychle přebral od paní Machiko vázu, která jí málem vypadla z rukou. 

"Děkuju," usmála se upřímně a vrazila svému synovi do náruče zbylé dvě vázy. 

"Náhodou Athi je dost roztomilá přezdívka," pokrčil jsem rameny a následoval Machiko do útrob sídla. 

"Já tě varuju Yasuo, jestli mi tak začneš říkat, má odplata bude strašná," zavrčel. Normálně bych asi sklapnul, ale když byla poblíž paní Machiko, byl jsem si téměř stoprocentně jistý, že to jsou plané výhružky. 

"Jasně...Athi," zamumlal jsem a pak se raději zařadil vedle Machiko, které poškubávaly koutky. 

"Až budeme mít chvilku čas, ukážu ti fotky, jak vypadal, když byl malé dítě," zašeptala mým směrem dost tiše na to, aby to znělo jako tajná informace, ale dost hlasitě na to, aby to Atsuhi zaslechl. Ten po nás šlehl pohledem, ale spíš než co jiného v něm bylo pobavení. Před sebou jsem zaregistroval pohyb a rychle jsem otočil hlavu tím směrem. Stál tam Kyoshi a s arogantním úšklebkem nás pozoroval. Když jsme se k němu dostali blíž, odstrčil se ramenem od futra a zastoupil nám cestu.

"Bratře, Yasuo, rád vás zase vidím," řekl bez známky ironie. Já ho opravdu rád neviděl. Poté co jsem ho viděl naposledy mě Atsuhi málem uškrtil. 

"Tebe je vždycky radost vidět Kyoshi," řekl jsem nakonec a sladce se na něj usmál. Atsuhi za mnou ztuhl a Kyoshi zamrkal a naklonil hlavu na stranu. Pak se uchechtl a zadíval se na bratra.

"Nebudou s ním dnes problémy?" zeptal se jako bych tam vůbec nebyl. Machiko se zamračila a nadechovala se, že svému staršímu synovi něco pěkně od plic poví, ale Atsuhi jí předběhl.