𝙹𝚊𝚔𝚘 𝚟𝚕𝚌𝚒 𝚊 𝚘𝚟𝚎𝚌̌𝚔𝚢 [𝚢𝚊𝚘𝚒]

𝚇𝚇𝚇𝙸𝙸𝙸.

NA ZAČÁTEK BYCH CHTĚLA JEN UPOZORNIT, ŽE V TÉHLE KAPITOLE SE BUDE VYSKYTOVAT TÉMA, KTERÉ JE PRO NĚKOHO SLOŽITĚJŠÍ, NEŽ PRO NĚKOHO JINÉHO. TAKŽE BYCH VÁS CHTĚLA POŽÁDAT, ABYSTE SI DŮKLADNĚ PROMYSLELI, JESTLI DO TOHO OPRAVDU PŮJDETE.

Probudil jsem se do naprosté tmy. Což - samo o sobě - by mi ani tak nevadilo. Co mi už ale vadilo, byly provazy kolem mých zápěstí, tvrdá zeď za mnou a zima s vlhkostí, které se vznášely všude kolem. O rameno se mi opíralo něco, co jsem tipoval na lidskou hlavu. Pravděpodobně Akio, ale zkuste si být něčím jistí v takovéhle tmě...

Záda, která nějakou - bůh ví jakou - dobu setrvávala v neměnné pozici zaprotestovala, když jsem se pokusil posadit. Akio vedle mě se pohnul a zaúpěl.

„Yasuo?" ozvalo se a já tím směrem otočil hlavu, což se pro změnu ani trochu nelíbilo mému krku.

„Jo?" pokusil jsem se odpovědět, ale vyšel ze mě jen polosrozumitelný chrapot.

"Kde to jsme?" zeptal se. Jo Akio, to kdybych jen věděl. V tuto chvíli jsem si mohl být jistý pouze pár věcmi. Abych byl přesný, tak třemi. Věděl jsem, že nás unesli. Věděl jsem, že v tom očividně ne docela kladnou roli hrála Zika. A věděl jsem, že Atsuhi bude kurevsky hodně naštvaný. A to bylo vše. 

"Nemám ponětí. Tipnul bych to na sklep," odpověděl jsem a Akio se pokusil narovnat. Jeho záda se na to ale tvářila asi tak stejně jako moje, protože bolestně zaúpěl.

"Skvělý. Vážně skvělý," začal tiše a pokusil se postavit. V čemž mu ovšem zabránily provazy, které se nacházely nejen kolem našich zápěstí, ale i kolem našich kotníků.

"Ta tvoje beta kamarádka - Zika, nebo tak nějak - pomáhala v našem únosu. Že?" otočil se na mě a já pokrčil rameny. 

"Jo, tak nějak," zamumlal jsem.

"A můžeš mi vysvětlit, proč jsi tak klidnej?" zeptal se. Uchechtl jsem se a zaklonil hlavu.

"Nikdy jsem se nebál víc, než právě teď. Ani když mě Atsuhi škrtil. Ani když jsem se měl setkat poprvé v životě se svým otcem. A dokonce ani když proti mně stála moje vlastní matka s kuchyňským nožem a jeden už vězel ve zdi za mnou." Zavřel jsem oči a zhluboka se nadechl. "Ale, nesmíme zapomínat, že jsme snoubenci Atsuhiho a Kyoshiho Tanaky. A jak oba dva víme, když se tihle dva naštvou, tak si to někdo šeredně odskáče. Většinou ten, kdo za to může. Takže se Akio pokus trochu uklidnit, protože jsem si jistej, že nejpozději za pár dní tu ti dva budou stát, na tvářích naprosto šílený výrazy a zplna hrdla na nás budou křičet."

Akio byl chvíli zticha, než jsem z jeho směru zaslechl povzdech.

"Snoubenec a druh. Ne snoubenci," opravil mě tiše. Jako první jsem se ho chtěl zeptat, jestli tohle bylo to jediný, co na mém proslovu zaznamenal, než mi naplno došel význam jeho slov.

"Vy...nejste zasnoubení?" zeptal jsem se. "Já myslel, že jste možná dokonce už i manželé," zamumlal jsem a on se uchechtl. 

"Ne. Ne, to nejsme. A nikdy ani nebudeme," zamumlal. 

"Proč?" zeptal jsem se. Tenhle rozhovor byl zajímavější a zajímavější. Navzdory tomu, že byl veden v tmavém, děsivém sklepě. 

"Protože Kyoshi...měl někoho přede mnou. Někoho, koho tehdy nechtěl opustit, ale musel to udělat kvůli našemu poutu. A kdysi slíbil, že si nevezme nikoho, kdo by nebyl on," vysvětlil tiše a já zůstal zírat s otevřenou pusou. Ne, že by mě tak někdo viděl. 

První věc, co mě po tomto napadla byla, že mi Kyoshi lhal. Tehdy v knihovně, když mi řekl, že se neumí na někoho vázat, nebo se o někoho starat. Očividně to uměl. A očividně to nedopadlo dobře, když to dělal naposledy. To byl asi i důvod, proč mi o tom tehdy lhal. Nebo mi prostě nevěřil natolik, aby mi řekl pravdu, co já vím.