𝙹𝚊𝚔𝚘 𝚟𝚕𝚌𝚒 𝚊 𝚘𝚟𝚎𝚌̌𝚔𝚢 [𝚢𝚊𝚘𝚒]

𝚇𝚇𝙸.

Navzdory tomu jak Zika vyhrožovala jsem nakonec usoudil, že není nejlepší nápad jít za Atsuhim. To ale znamenalo, že jsem opravdu netušil, co mám dělat. Do knihovny jsem nemohl - Zika by opravdu byla schopná jí zamknout a bylo by jí jedno, že se někdo nachází uvnitř. Přemýšlel jsem, že bych mohl jít do kuchyně, ale pak mi došlo, že je středa. A v pokoji jsem měl velmi zvědavou a velmi náladovou Ziku, která by mě stáhla z kůže, kdyby zjistila, že jsem za Atsuhim nešel. Poslední možnost byla zahrada. To jsem nakonec vyhodnotil jako ideální volbu a naprosto spokojený se svým nápadem jsem se vydal směr zahrada.

Jelikož bylo jaro, vypadala vskutku neodolatelně. Všude se plazily růže všech barev a tvořily tak dojem, že jsem se čirou náhodou objevil v pohádce Šípková Růženka. Pohádka se ale rozplynula v daleké mlze přesně ve chvíli, kdy jsem zaregistroval, že v zahradě nejsem sám. 

Atsuhi seděl na jedné z kovových laviček, lokty měl opřené o kolena a vytrvale se mračil na keř rudých růží asi dva metry od něj. Jindy by mi tento obrázek přišel poněkud komický, ale dnes mi do smíchu zrovna nebylo. Chtěl jsem se otočit a odejít, ale naneštěstí Atsuhi přesně ve chvíli kdy jsem se tiše obracel zvedl hlavu. Očividně měl velmi vytříbené smysly. Jakmile mě spatřil narovnal se, ale nevstal. Skoro jako by se bál, že mě vyděsí. 

"Yasuo," kývl na mě poté tiše. Chtěl jsem zase utéct, ale jakási racionální část mého mozku mi řekla, že utéct od něj dvakrát v jeden den v rozmezí jedné hodiny už by se nedalo svést na šok. Takže jsem zůstal stát na místě a neměl nejmenší ponětí co mám dělat. Atsuhi to nakonec vyřešil za mě a s dlouhým povzdechem se zvedl.

"Poslyš Yasuo, omlouvám se," začal a já naklonil hlavu na stranu. "Neměl jsem tě políbit, ale v tu chvíli mi to přišlo jako dobrý nápad. Chtěl jsem dál popichovat Tiaru a...nemyslel jsem na to, co to udělá s tebou..." Zamračil jsem se. Ne, že bych nějak zvlášť přemýšlel nad tím, proč me políbil, ale dvakrát se mi nelíbilo, že to bylo jen aby vyprovokoval Tiaru.

"Takže jsi mě políbil jen abys vyprovokoval Tiaru?" vyjádřil jsem své myšlenky nahlas. Atsuhi si zajel rukou do vlasů a povzdechl si.

"Svým způsobem. Ale spíš mě dohnal k něčemu, čemu jsem se ze všech sil bránil," zamumlal. Nakrčil jsem obočí a pokusil si jeho slova dát dohromady. 

"Takže mi teď vlastně říkáš, že jsi mě chtěl políbit, ale zároveň nechtěl, ale Tiara tě donutil abys to udělal?" Atsuhi se zamyslel a přebral si má slova. Pak pokrčil rameny.

"Jo, něco na ten způsob," řekl nakonec. 

"Tohle je tak zamotaný," povzdechl jsem si. Zvedl obočí, jako by se neverbálně pokoušel sdělit A je to snad má chyba?

"Nechci si náš první polibek pamatovat jako něco, k čemu nás donutil zrovna Tiara," zavrtěl jsem hlavou.

"No, čistě teoreticky jsem tě poprvé políbil hned ten den, kdy jsme se poprvé pohádali ohledně práv omeg," zamumlal a já po něm šlehl nerudným pohledem. 

"A můžeš mi vysvětlit v čem je to jako lepší?" zeptal jsem se a jemu se po tváři rychle přehnal malý úsměv.

"V ničem. Jen jsem rád přesný," pokrčil nakonec rameny. "Když už jsme u toho, jak sis tedy představoval náš první polibek?" zeptal se a vyzývavě se usmál. Zamračil jsem se a založil si ruce na hrudi.

"O tomhle naše debata vůbec není," zavrčel jsem. Přistoupil o kousek blíž a sehnul se tak, aby se mi díval přímo do očí.

"Myslím si, že se to dá počítat jako skoro stejné téma," zamumlal. "takže zpět k mé otázce. Jak sis představoval náš první polibek?" zeptal se. Sveřepě jsem sevřel čelist a odmítl třeba i jen otevřít pusu. "Podle toho, co o tobě vím, sis ho asi představoval v knihovně, ne? Při jedné z našich hádek o knihách," pokračoval a já stále odmítal dát cokoli najevo. Třeba i to, jak velkou část mých představ uhodl. Tiše se zasmál a napřímil se. 

"Abys věděl, na žádné polibky s tebou jsem nemyslel. Leda na to, jak se od tebe dostat co nejdál," odsekl jsem a porušil tak svůj slib, že na něj už nikdy nepromluvím. Zvedl obočí a znovu se ke mně sklonil.

"Vážně Yasuo? Opravdu si myslíš, že tohle ještě uhraješ do autu?" nechápal. Přimhouřil jsem oči a on se krátce zvonivě zasmál. "Abych ti tohle uvěřil, musel bych být slepý a neuvěřitelně pitomý. Jak dlouho to je, co se ti vedle mě zadrhává dech? Dva, tři týdny?" zeptal se a přiblížil se. Naše obličeje byly sotva pár centimetrů od sebe. Jak předpokládal, dech v hrdle se mi zadrhl a já musel mírně zalapat po dechu. Ušklíbl se. "Oba dva víme, že ze salonku jsi utekl, protože ses vylekal. Ne proto, že bys to nechtěl," zašeptal. Zapřísáhl jsem se, že se na něj už ani nepodívám a tak jsem sklopil pohled a o krok ustoupil. 

"Mysli si, co chceš," zamumlal jsem a otočil se k odchodu.

"Myslet si něco je jedna věc," zamumlal. O okamžik později jsem na rameni ucítil jeho ruku, která mě vzápětí otočila a na mé rty se přitiskly ty jeho. Chvíli jsem zůstal v šoku stát, než mě chytil za bradu a naklonil jí tak, aby ke mně měl lepší přístup. Po pár vteřinách jeho jazyk přejel po mých rtech a já je bezděky s tichým zasténáním pootevřel. Jakmile se jeho jazyk dotkl toho mého, bylo to jako by se mi země propadla pod nohama. Jeho ruce se ale mezitím přesunuly na má záda a boky a jen díky tomu se mi podařilo udržet na nohou. 

Atsuhi mě pomalu líbal, jako by na to ten parchant měl všechen čas světa. Jednou rukou mi vykresloval kroužky na zádech a druhou pevně svíral můj pas. Nevědomky jsem pomalu zvedl ruce a zapletl prsty do jeho vlasů. Usmál se do polibku a přitiskl si mě blíž. Důkladně prozkoumával má ústa a pak se rty přesunul na můj krk. To už jsem se musel kousnout do rtu, abych nezačal nahlas sténat. Protože jestli někdo na světě uměl líbat, byl to Atsuhi.

Po pár minutách, které mi připadaly jako hodiny se od mého krku odtáhl a narovnal se, takže mě zase převýšil o minimálně osm centimetrů. 

"Vědět to, je druhá," dokončil větu, kterou začal těsně před tím, než si přivlastnil mé rty. Zamračil jsem se na něj a ustoupil o dva dlouhé kroky. Vypadal se sebou nadmíru spokojený. 

"Idiote," zasyčel jsem a jemu se zablesklo v očích. Pak ale roztáhl rty do širokého úšklebku a naklonil hlavu na stranu.

"Teď můžeš alespoň tvrdit, že náš první polibek proběhl v zahradě rozkvetlých růží," řekl a ramenem se opřel o konstrukci, která podpírala růže. "Sice budeš trošku lhát, ale jsem si jistý, že třeba máma z toho bude nadšená."

"To bys mě ale nesměl políbit před Tiarou," zabručel jsem a o chvíli později si vynadal, že jsem se zapojil do téhle jeho hloupé hry. 

"Pravda. Takže nejdřív musíš uplatit Tiaru, aby se o tamtom nikde nešířil."

"Jak by se mi prosím tě podařilo uplatit Tiaru?" zeptal jsem se a díval se na něj jako na idiota. Naklonil hlavu a na malou chvíli to vypadalo, že upřímně přemýšlí.

"Kdybys například usekl Kyoshimu prst a dal mu ho jako dárek, mohlo by to zafungovat," pokrčil nakonec rameny. Zakroutil jsem hlavou a obrátil se k odchodu. 

"V ten polibek v knihovně můžeš ještě pořád doufat," zavolal za mnou zatímco jsem urychleně opouštěl zahradu. Chvíli jsem měl nutkání se otočit a něco po něm hodit, ale ovládl jsem se a pokračoval, jako by nic neřekl. Těsně předtím, než jsem zmizel v domě ke mně dolehl jeho hlasitý smích.

Vím, že jsem minulé pondělí slíbila kapitolu v úterý, ale (jak jste si jistě všimli) nedopadlo to. 

Pak jsem nějaké slečně v komentářích dnes napsala, že kapitola vyjde ve středu nebo ve čtvrtek a jak to dopadlo? Kapitola vychází asi hodinu po napsání této odpovědi. 

Což mě přivádí k tomu, že v tomhle jsem opravdu nespolehlivá a pokud vám někdy napíšu za jak dlouho by mohla vyjít kapitola, ani náhodou tomu nevěřte. Snad se vám kapitola líbila.