𝙹𝚊𝚔𝚘 𝚟𝚕𝚌𝚒 𝚊 𝚘𝚟𝚎𝚌̌𝚔𝚢 [𝚢𝚊𝚘𝚒]

𝚇𝚇𝚅𝙸.

Když jsem se probral, Kyoshi už byl pryč. Atsuhi seděl na křesle vedle sedačky, na které jsem ležel a Tiara se opíral o zeď vedle dveří. Posadil jsem se a pozornost obou alf se upřela na mě. 

"Ehm...omlouvám se?" zkusil jsem a Tiara se uchechtl. 

"Nevěděl jsem, že jsi omdlévací typ," prohodil jen tak a já se na něj zaškaredil. 

"Věř tomu nebo ne, ale já taky ne. Ještě nikomu se nikdy nepodařilo abych kvůli němu šokem omdlel," zabručel jsem a alfa se na mě zakřenil. 

"Takže chceš říct, že jsem tvůj první?" zeptal se s nevinným výrazem a Atsuhi se vedle mě napřímil.

"Tak hele!" ohradil se rychle a Tiara zvedl ruce na znamení ústupu. 

"Promiň, promiň. Dělal jsem si legraci," řekl rychle. Atsuhi si ho ještě chvíli obezřetně přeměřoval pohledem, než protočil oči a otočil se ke mně.

"Jsi v pořádku? Bylo to asi trochu moc šokujících zpráv najednou," zamumlal a já zvedl obočí.

"Myslíš?" utrousil jsem suše a spustil nohy ze sedačky. Atsuhi ke mně natáhl ruce abych nespadl, ale pohled, který jsem po něm hodil ho donutil je zase stáhnout. "Nejsem z cukru Atsuhi," varoval jsem ho. "Jen jsem byl mírně zaskočený. To víš, datum prvního setkání s otcem, informace o krádeži identity a taky o zmizení sestry se většinou lidi nedozvídají v jednom dni. Natož pak v několika minutách." Alfa se na mě ještě chvíli díval s obezřetností v očích, než uvolněně roztáhl koutky do malého úsměvu.

"Příště ti to nadávkuju," navrhl Tiara blahosklonně a já se na něj zamračil. 

"Příště? Žádný příště už nebude. Ještě jednou za mnou přijdeš s takovýma zprávama a přísahám bohu, že už tě nikdy nebudu chtít vidět," vyhrožoval jsem a dost možná jsem to myslel vážně. Tiara zvedl obočí a založil si ruce na hrudi.

"Posel přece za nic nemůže! Nemůžeš si na něm pak vylévat vztek!" ohradil se. 

"A ty že jsi historický fanatik? Víš kolikrát posel zaplatil za to, že přinesl špatné zprávy?" nechápal jsem a on uraženě nafoukl tváře jako žába. 

"Ty jsi mi právě naznačil, že dostatečně neznám historii?" zeptal se nebezpečně tiše. Každý normální člověk by v tu chvíli asi sklapnul a nebo začal utíkat. Problém byl v tom, že já asi tak docela normální nebyl. Ale čert to vem. Později to budu moct svést na otřes mozku z toho pádu na zem. 

"Já to nenaznačuji. Já ti to říkám na přímo," pokrčil jsem rameny. Tiarovi se zablesklo v očích a Atsuhi se nenápadně přesunul do lepší polohy, aby když tak mezi nás mohl rychle skočit. To ale nebylo třeba, neboť Tiara se v následujícím momentu hlasitě rozesmál. 

"Ty mě občas tak neuvěřitelně frustruješ Yasuo," dostal ze sebe mezi jednotlivými záchvaty. Když se uklidnil, vážně se na mě podíval a zavrtěl hlavou.

"Tohle ti nezapomenu," slíbil zapáleným hlasem a já se ušklíbl. "Uspořádáme souboj historických vědomostí. A kdo prohraje bude muset třeba...políbit Kyoshiho, nebo tak něco," navrhnul a já pobaveně zvedl obočí. 

"Platí. Uspořádáme soutěž. A kdo prohraje, políbí jeho bratra," souhlasil jsem, ukázal bradou směrem k Atsuhimu a natáhl ruku před sebe. 

"Jestli se do toho můžu vložit tak nesouhlasím, aby můj snoubenec líbal mého..." začal něco namítat Atsuhi, ale nebylo to nic platné. Tiara ke mně rychle přistoupil a pevně stiskl mou ruku. "bratra..." dopověděl Atsuhi naštvaně a my oba dva se na něj podívali. 

"A tvůj nejlepší přítel ho líbat může?" zeptal jsem se a kývl bradou k alfovi, který stále pevně svíral mé zápěstí. 

"Ten si stejně dělá co chce. Ale tobě to můžu zakázat," zavrtěl Atsuhi hlavou a já protočil očima. 

"Tvá naivita ohledně velikosti tvé moci nade mnou mě vážně fascinuje," zabručel jsem a Tiara se uchechtl. Na rozdíl od něj, Atsuhiho to nepobavilo ani trochu. Přistoupil ke mně blíž a Tiara mu rychle uhnul z cesty.

"Tvá naivita ohledně velikosti mé moci nad tebou mě taky fascinuje Yasuo, to mi věř," zavrčel. Zvedl jsem obočí a snažil se ignorovat fakt, že se jeho obličej nacházel jen pár centimetrů od toho mého. Tiara kdesi za ním si odfrkl, ale ne že by to někoho z nás zajímalo.

"Vážně? A jak moc velkou moc si myslíš, že máš?" zamumlal jsem.

"Hodně, hodně velkou," odpověděl prakticky ihned. 

"Tak to se hodně, hodně pleteš," zamumlal jsem a na jeho tváři se vyrýsoval výsměšný úšklebek. Nestihl jsem udělat vůbec nic, než se ke mně nahnul a přitiskl svá ústa na ty moje. Pod jeho dotekem se mi okamžitě z mozku stala růžová kaše, srdce se pokusilo dostat z hrudního koše a končetiny pomalu, ale jistě přestávaly fungovat. Dobře, měl nade mnou moc. Hodně, hodně velkou moc. Ten polibek trval jen pár vteřin. Jsem si jistý, že kdyby trval déle, mohl bych znovu omdlít. 

Atsuhi mě chytil za ramena a pomohl mi najít rovnováhu, kterou jsem kvůli němu ztratil. Nějak jsem si nemohl vzpomenout, jak se vlastně dýchá. Nebo myslí. Vlastně jsem si nemohl vzpomenout jak se dělá cokoli jiného, než je líbání Atsuhiho. 

"Když jste si teda teď vyjasnili, že Atsuhi nad tebou má vážně velkou moc, mohli bychom se přesunout k těm závažnějším tématům?" ozval se Tiara a já i můj snoubenec jsme se na něj podívali. 

"Fajn. Ve čtvrtek v deset budeme u tebe v kanceláři abychom potkali Yasuova otce, zmizením Sayuri můžu pověřit některé ze svých mužů - něco kolem dvaceti - a co se týče krádeží identit Akia a Yasua, kontroloval bych černý trh na internetu, poslouchal jestli o tom někdo něco neví a čekal až to někde vyplave. Nic lepšího udělat stejně nemůžeme. Něco dalšího, nebo půjdeš a necháš nás o samotě?" Dámy a pánové, potřebujete shrnout všechny vaše problémy, najít jejich řešení a na závěr dát ještě nenápadně vypadající výzvu k odchodu? Atsuhi Tanaka je tu pro vás! Chvíli jsem na něj jen užasle zíral, než jsem mu položil ruku na zátylek a přitáhl si ho k sobě pro další polibek. 

"Děkuju," zamumlal jsem, když jsem se od něj odtáhl a on se pousmál.

"Za nic," odvětil a obrátil se k Tiarovi, který právě protáčel oči.

"Vy dva jste fakt případ. No nic. Půjdu, než se to tu nějak zvrhne," zavrtěl hlavou a otočil se ke dveřím. 

 "Počkej. Kdy uspořádáme tu soutěž?" zastavil jsem ho ještě a on se ke mně otočil. 

"Nevím. Co třeba popříští sobotu? To je za osmnáct dní. Do tý doby se třeba stihneš alespoň něco naučit, abys nevypadal jako úplný pitomec," navrhl a škodolibě se zakřenil. Přimhouřil jsem oči a probodl ho pohledem. 

"Přísahám bohu Tiaro, že za tohle tě porazím tak nemilosrdně, až si budeš myslet, že jsi s historií sotva začal," prohlásil jsem plamenně a on se na mě zazubil. 

"Ty jsi vážně tak strašně naivní," zavrtěl hlavou a se zvednutím ruky v něčem, co mělo být asi rozloučení se odporoučel. Atsuhi ke mně přistoupil a opřel si nos o můj spánek. I když mě vážně, vážně lákalo jít dělat cokoli to vlastně chtěl, obrnil jsem se a odstoupil od něj. 

"Žádný takový. Musím jít číst všechny historický knihy, který tady máš. Toho nadutýho pitomce prostě musím porazit!" vyhrkl jsem a vrhnul se k několika regálům, ve kterých byly knihy, které jsem potřeboval. Než jsem zmizel ze prvním z nich, přísahal bych, že jsem zaslechl cosi jako zaúpění a pak tiché: "Přísahám, že všechny ty knihy spálím." 

"Tak to se teda opovaž," vykřikl jsem a tentokrát se ozval už jen tichý smích. 

Celé dopoledne a odpoledne jsem se svědomitě drtila slovíčka a gramatiku na francouzštinu, psala sloh na češtinu a dokonce stihla zasadit i pár kytek, abych se večer necítila provinile, že budu psát. Mise splněna a doufám, že se vám kapitola líbila!