𝙹𝚊𝚔𝚘 𝚟𝚕𝚌𝚒 𝚊 𝚘𝚟𝚎𝚌̌𝚔𝚢 [𝚢𝚊𝚘𝚒]

𝚇𝚇𝚇𝚅𝙸.

Jizvy jsem si v hlavě začal dělit na tři kategorie. Ty, které zmizí, ty, které nezmizí a budou vidět a ty, které sice taky nezmizí, ale nebudou vidět. Bůh ví, kterých jsem měl nejvíce. Keiko, Kazuki a Ayaka za mnou chodili téměř každý den, navzdory tomu, co říkala Mira. Z té jejich Paní asi přeci jen měla strach. Vždy mi očistili nejnovější rány, zkontrolovali ty starší a zase odešli.

Byl jsem...nevím, dá se říci, že na dně? Není to trochu slabý výraz? Kdybych měl poblíž sebe něco ostrého, použil bych to. A kdyby do mě Miřiny bety výživu nevpravovali trubičkami, patrně bych dobrovolně vyhladověl. Nutno dodat, že pomyšlení, že Atsuhi cítí tu samou bolest jako já mé náladě taky zrovna nepřidávalo. Ale Mira si očividně dala záležet, abych jí jako pokusný králík vydržel co nejdéle. 

Byl jedenáctý den po Akiově smrti. Což znamenalo dvanáctý den celkově. Alespoň myslím. Možná to někoho překvapí, ale když vás drží zavřené ve sklepě, docela špatně se udržuje přehled o situaci. Tentokrát přišli jen Kazuki a Ayaka, aby mě zkontrolovali. Seděl jsem opřený o kamennou zeď a co se dělo kolem mě jsem vnímal jen okrajově. Ayaka namočila hadřík do studené vody a omyla mi jím z obličeje šmouhy od krve. Kazuki dělal něco na druhé straně místnosti. Holčička na mě doteď nikdy nepromluvila a ani jsem to po ní nevyžadoval. Teď se ale naklonila blíž a svraštila obočí. 

"Nechám ti tu dárek, jo?" zašeptala a na její tváři se objevil dětsky naivní výraz. Jako by věřila, že mě to sdělení potěší. Na druhou stranu, bylo jí něco kolem osmi let. Jak jsem po ní mohl chtít, aby pochopila, co se tu děje?

"Nechci žádný dárek," zamumlal jsem v odpověď ani ne tak proto, aby nás Kazuki neslyšel, ale spíš, že mě mluvení nahlas vyčerpávalo. Ayaka se zatvářila zmateně a pak pokrčila rameny. 

"Kazuki říkal, že ti nemáme nic nosit, ale ty vypadáš, jako by ses strašně nudil. Třeba tě to zabaví," podotkla. Chtěl jsem se ušklíbnout, ale když se mi jizva, která se táhla až ke koutku úst, napnula, rozmyslel jsem si to. 

"Dobře. Nech mi ho tady," zamumlal jsem nakonec. Nijak zvlášť jsem o žádný "dárek" nestál, ale neměl jsem sílu dohadovat se s malou osmiletou holčičkou. 

"Tak jo. Ale pššt. Nikomu ani muk," zašeptala a vytáhla z kapsy malý balíček, který mi rychle vložila do dlaně. Pak se zvedla a otočila na Kazukiho. 

"Kazuki! Už můžeme jít!" zapěla a rychle popadla kbelík s vodou a hadr. Starší chlapec na mě pohlédl a přikývl.

"Přijdeme zase zítra," oznámil mi a já se jako vždy nenamáhal s odpovědí. Byl mi ukradený, stejně jako jsem já byl ukradený jemu. Když se za nimi zavřely dveře, konečně jsem se pohnul. Jen o kousek, ale přece. Pohlédl jsem na malý balíček v dlani a povzdechl si. Ale tak...co mi může udělat, když se podívám, co mě podle Ayaky může zabavit?

Pomalu jsem stáhl obyčejný, hnědý papír a...zůstal jsem zírat s vykulenýma očima. V dlaních mi ležel...telefon. Starý, malý a dost poškrábaný, ale pořád to byl telefon. Poprvé za posledních deset dní mnou projela vlna naděje, kterou jsem po dvou dnech tady ztratil. Naděje, že...bych se odsud mohl dostat. Živý. Ne tak docela zdravý, ale živý. Zmáčkl jsem tlačítko na boku a přístroj se rozsvítil. Nebyl zamčený, takže jsem se okamžitě dostal na hlavní plochu a...pochopil jsem, proč si Ayako myslela, že mě zabaví. Očividně patřil jí, protože přes celou plochu svítily ikony her, většinou něco s oblékáním panenek. Zuřivě jsem listoval jednotlivými stranami a hledal jednu jedinou ikonku. A pak jsem ji našel. Malý obrázek telefonu mi připadal, jako největší zázrak na světě. 

Skoro až nábožně pomalu jsem tlačítko stisknul a když se aplikace načetla, nedokázal jsem se nadechnout. Na čísla jsem měl vždycky dobrou paměť, ale z nějakého důvodu jsem si nedokázal vybavit to Atsuhiho. Možná proto, že mi ho ten pitomec nikdy nedal, že? Zvolil jsem tedy druhou nejlepší možnost. I když vyzvánění trvalo jen pár sekund, pro mě to byly hodiny. Mira mohla každou chvíli přijít a najít mě tu s telefonem. Jsem si jistý, že nadšená by nebyla. Tichý tón se přerušil a ozval se jeho hlas. Úlevou jsem se málem rozbrečel.